London Jack: Démon alkohol

Tady však v šeru se ke mně blíží někdo, kdo nechce ještě mít klid, nechce si ještě odpočinout. Je to dělník z ranče, starý člověk, italský přistěhovalec. Co nejponíženěji přede mnou smeká, protože ve mně přece vidí pána nad svým životem. Já mu přece dávám najíst, dávám mu přístřeší i celou existenci. Celý život se dřel jako kůň a žil v menším pohodlí než moji koně v hluboko vystlané stáji. Práce ho zchromila. Při chůzi se jen vleče. Jedno rameno mu trčí výš než druhé. Jeho ruce jsou mozolovité pracky, odporné a hrozné. Je to opravdu bědný zjev. Mozek má právě tak tupý, jako tělo zbídačelé.

         „Mozek má tak tupý, že ani neví, že je pouhý jev,“ chechtá se mi čirá logika. „Smysly ho šálí. Je otrokem snu o životě. Mozek má přecpaný nadpozemskými představami a pověrami. Věří v jiný, neskutečný, lepší svět. Naslouchal falešným fantasmagoriím proroků, kteří mu nalhali falešnou bublinku ráje. Cítí v sobě nevyslovitelné spříznění s čímsi vyšším, a vylhává si neskutečný život. Sama sebe vidí v mátožných vidinách, jež se fantasticky potácejí dnem i nocí ve hvězdném prostoru. Nemá asi stínu pochyb o tom, že vesmír byl stvořen jen pro něho a že je předurčen k tomu, aby povždy žil v nehmotném a nesmyslném světě, který si on i lidé jeho druhu vytvořili z podobenství a klamů.

         Avšak ty, jenž jsi nahlédl do knih a pronikl mým hrozným tajemstvím, ty víš, čím je, že je bratrem tvým i prachu, rozmarem vesmíru, hříčkou chemických procesů, vyparáděným zvířetem, které vzniklo z vřeštící zvířecí hromady, náhodou – dvěma palci, které mu umožnily se postavit. Je bratrem gorily a šimpanze. V záchvatu vzteku si buší pěstmi do prsou, řve a zachvívá se v divokých křečích. Zná příšerné atavistické pudy a je složen ze všemožných pozůstatků propastných a zapomenutých chtíčů.“

         „Přece však snívá o tom, že je nesmrtelný,“ namítám chabě. „Je to nesmírně pozoruhodné, když se takový tupý špalek masa může vyšvihnout na ramena času a projíždět se ve věčnosti.“

         „Ach!“ zní odpověď. „Zavřel bys ty snad své knihy a vyměnil si místo s touhle bytostí, jež nezná nic choutky a chtíče a jež je hříčkou svého žaludku a slabin?“

         „V nevědomosti je štěstí,“ namítám.

         „Pak tvůj ideál štěstí je jako rosolovitá hmota, plující po klidném, vlažném ztemnělém moři.“

         Ach, oběť Démona alkoholu ho nedokáže zdolat.

         „Jen na krok je vzdálen od ničivého požehnání Buddhovy Nirvány,“ dodává čirá logika. „Nu, dobrá. Tady je tvůj dům. Rozvesel se a napij! My osvícení, ty i já, přece víme, že všechno je bláznovství a fraška.“

         A ve svém doupěti, jehož stěny jsou obloženy knihami, v onom mauzoleu lidských myšlenek, si popíjím a probouzím spící psy v zákoutích svého mozku a štvu je přes hradby předsudků a zákona, i svůdným labyrintem víry a pověry.

         „Jen se napij,“ říká mi čirá logika. „Řekové věřili, že bohové jim proto dali víno, aby zapomněli na bídu života. A vzpomeň si, co řekl Heine.“

         Dobře si vzpomínám na výrok tohoto plamenného Žida: „S posledním vydechnutím je po všem. Po radosti, lásce, smutku, makaronech, divadle, lípách, malinových cukrátkách, po síle lidských vztahů, po klepech, štěkotu psů i po šampaňském.“

         „Tvoje jasné čiré světlo je chorobné,“ říkám logice. „Lžeš.“

         „Jen tím, že ti říkám příliš silnou pravdu,“ odsekne mi.

         „Bohužel, ano, tak je tomu v životě, kde je vše vzhůru nohama,“ smutně doznávám.

         „Nu, to Liou Ling byl moudřejší než ty,“ šklebí se čirá logika. „Vzpomínáš si, co řekl?“

         Přikyvuji – Liou Ling, statný pijan, jeden ze skupiny básníků pijáků, kteří si říkali Sedm mudrců z bambusového háje a kteří žili v Číně před dávnými staletími.

         „Byl to Liou Ling,“ doráží čirá logika, „jenž se vyslovil, že opilému člověku věci tohoto světa nejsou ničím víc než žabincem na řece. Dobrá. Dej si ještě jednou whisky a zdání i klam se ti promění v žabinec na řece.“

         A když si tak nalévám a usrkávám whisky, vzpomínám si na jiného čínského filosofa, na Čuang-c´, který čtyři sta let před Kristem vyzval říši snů na souboj, když řekl: „Jakpak mohu vědět, že mrtví litují toho, že kdysi tak lpěli na životě? Ti, jimž se zdává o hostině, se probouzejí k nářku a smutku. Ti, kteří sní o nářku a smutku, se probouzejí, aby si vyšli na hon. Když sní, nevědí o tom, že sní. Někteří si dokonce chtějí ve snu vykládat sny, a když se probudí, zjistí, že to vše byl jen sen… Ti blázni si myslí, že teď bdí, a lichotí si, že teď doopravdy vědí, zda jsou princi nebo sedláky. Konfucius i ty – oba jste jen pouhými sny; a já, který vám říkám, že jste sny, jsem také jen pouhý sen.

         Kdysi se mně, Čuang-c´, zdálo, že jsem motýl, že poletuji sem a tam, tak jak to právě motýli dělávají. Uvědomoval jsem si jen, že sleduji své představy jako motýl, ale lidskou přirozenost jsem necítil. Pojednou jsem se probudil a ležel jsem tu opět já – skutečně já. A teď jsem nevěděl, zda jsem byl člověk, kterému se zdálo, že je motýl, či jsem teď motýl, kterému se právě zdá, že je člověk.“