Formánek Josef: Prsatý muž a zloděj příběhů

Cestou z letiště domů se zastavil Prsatý muž na jídlo v motorestu U Hrubiána. Stoupl si do fronty.

         Jak letěly jeho smutné oči po plném sále, zastavily se na otylém pánovi s legrační pleškou obepnutou prstencem bílých vlasů. Ten člověk se mu díval zpříma do očí, jako by tam čekal věky, a usmíval se. David vyrazil a kličkoval jako pravý zajíc lidské touhy mezi plastovými židličkami tak zbrkle, až jich pár porazil. Přistál před tím tlouštíčkem, a nevšímaje si okolních lidí, vyrazil ze sebe se směšným patosem a patřičně nahlas: „Ty jsi Bůh?“

         „Jsem ten, který jsem,“ odpověděl mu tiše hlubokým uklidňujícím hlasem, který jako by ani nevycházel z těch dobrosrdečných usměvavých úst.

         „Jsi Bůh?“ vyrazil ze sebe nedočkavě David.

         „Ano, jestli mne tak nazýváš.“

         „Bože,“ vrhl se na něj David Zajíc alias Prsatý muž. A ten cynik, smilník, ješita sobecký začal plakat. Lidi se na to nechápavě divali.

         „Teplouši!“ vykřikl někdo a ten legrační tlouštík, co se objímal s tím bláznem, se jen omluvně usmál. Řekl bych, do dokonce trochu mrkl, jako že znáte to, takoví blázni, co naděláte, ale přísahat na to nemůžu. Ostatně v tomto příběhu to ani není důležité.

         Zajíc po chvíli pustil Boha z křečovitého objetí, ale pořád se ho dotýkal aspoň konečky prstů.

         „Hledal jsem tě.“

         „Kde jsi mě hledal? Jsem všude,“ odvětil Bůh.

         Díval se mu nechápavě do očí. Tolik otázek. Čím má začít? Pak ho teprve napadlo, že mu chtěl říct, jak moc ho má rád.

         „Děkuji ti za všechno. Za pohádkový tvary sněhových vloček, za prima šoustání, za mou mámu, taky za svou holčičku. Já tě miluju,“ chrlil upřímně David a Bůh ho jen poplácal po lokti. Mlčel a usmíval se, ale Prsatý muž mluvil dál: „Děkuji ti za prales, za cesty, za to, žes mě tenkrát na základce neudal, že jsem v holickém muzeu ukrad toho vycpanýho ptáčka, já…“

         „Ale, ale…,“ konejšil ho Bůh: „Tak to mělo být. I to, že jsi tenkrát nestihl schůzku a přišel kvůli tomu o šest milionů.“

         „Ale proč?“ zarazil se Zajíc.

         „Abys věděl, že všechno má svůj čas.“

         „Kdo jsem?“

         „Jsi jen cesta.“

         „Kam vede?“

         „Kdybych věděl, jaký by měla má existence smysl? Vy mi to povíte.“

         „Nevím, jestli ti to už někdo řekl, ale ta krajina okolo cesty je hrozně krásná. Ještě se mi z ní nechce odejít.“

         „Kdo to říká, že z ní odejdeš?“

         „A co když umřu?“

         „Smrt je jenom brána pro cestu!“

         „Takže všechno jsou jen kulisy na cestě?“

         „Ne, odměna za tu námahu. Krása. Štěstí. Povolený doping v téhle etapě.“

         „Nic jiného?“

         „A co bys chtěl? Je ti to málo?“

         „Ale teď už navždycky, dobrý Bože?“ naléhal Zajíc, neboť v zádech cítil ten hlomozící dav.

         „S knihou ti nepomůžu. Zašel jsi moc daleko.“

         „Ale…“

         „Budu ti držet palce, tvoje výhra je i moje, ale nemůžu hrát proti pravidlům!“ usmál se povzbudivě, nakolik to vypůjčený otylý obličej dovolil.

         „Ale… ty přece nemusíš respektovat žádný pravidla,“ křičel nešťastně Zajíc.

         „Jste jako víno. Jen pod tlakem, když jste drceni, vypouštíte ze sebe to nejlepší. Uvidím, co se dá dělat s knihou. Ale nevím. Nemohl sis přece myslet, stejně jako tvůj paličatý praděd, že tvůj život je jen tvůj. Je to kousíček příběhu celého vesmíru,“ a Bůh poprvé pateticky vztáhl ruce k nebi.

         Zajíc skoro křičel: „Ale kletba je pryč, no ne?!“

         „Vyjma knihy ano.“

         „Takže dobrý?“

         „Dokonce ti poradím. Už nepiš dál, knihy otevříny jsou. Svou budoucnost v té knížce spal. Nikdo mimo mě nemůže psát budoucnost do knih živých. Když mě poslechneš a knihu spálíš, odejmu ti ran nebeských… Nezapomeň na to,“ zvedl Bůh hlas a zamyslel se. „Přej si rychle jedno přání.“

         U baru zpozorněli dva chlápci.

         „Aby všichni mí blízcí, a vlastně všichni dobrý lidi byli dlouho šťastný. Živí a zdraví.“

         „Říkal jsem, že ti odejmu ran nebeských, to máš v ceně. Rychle jedno konkrétní přání!“

         David se na něj nechápavě podíval a vytrhl se číšníkovi, který ho chytil za rameno. Tváří Zajícovi proběhl zmatek, ale pak vítězně zařval na celý motorest: „Ať se uzdraví náš pes Drink!“

         Dva štamgasti u baru jim začali nadávat do buzerantských ksindlů. Bůh v masce tlouštíka s prstencem bílých vlasů ještě stihl naprosto klidně odpovědět: „Určitě, a neměls mě náhodou pozdravovat od své princezny, Davidosi?“

         „Já tě miluju, miluješ mě taky?“ řval do toho Prsatý muž, ale tomu tlouštíčkovi najednou zmizel bohulibý úsměv a jako by se probral z hypnózy, zkřivil tvář do grobiánského šklebu, který zcela nenebesky vyřvával na číšníka: „Co na mě, hajzle, šaháš?“

         Bůh už v něm nebyl. Byl zase všude, v mouše, květině i umělohmotném popelníku.

         Až pak si David Zajíc uvědomil, že nemá co spálit. Vždyť rukopis toho románu vyhodil Spiro do popelnice.