Boccaccio Giovanni: Dekameron

Den sedmý, příběh druhý

            Mé nejdražší paní, je tolik kousků, jež vám tropí muži a zvláště manželové, že když se někdy přihodí, že některá paní ztropí něco svému choti, měly byste být nejenom spokojeny s tím, co se stalo, nýbrž měly byste to všude roznášet, aby přišlo ve známost, že to, co umějí muži, umějí ženy také; to vám může být jenom ku prospěchu, neboť umí-li někdo něco, co umí i ten druhý, neopováží se tak snadno sáhnout ke lsti.

            Není tedy pochyby, že to, co si zde dnes na tento námět budeme vypravovat, bude manželům - až se to dovědí – převelikým důvodem k zadržení šaleb, neboť poznají, že i vy byste je uměly podvádět, kdybyste chtěly. Mám tudíž v úmyslu povědět vám, co provedla takřka v okamžiku jedna mladičká paní – ač nízkého původu – svému manželovi, aby se zachránila.

            Není tomu ještě tak dávno, co si jeden chuďas v Neapoli vzal za ženu krásnou a veselou dívku, jež se jmenovala Peronella a s níž si – on řemeslem zednickým, ona pak předením – vydělával dosti potenku a žil, jak to nejlépe šlo.

            Jednoho dne se stalo, že tuto Peronellu spatřil jakýsi švarný mladík, a protože se mu velmi líbila, zamiloval se do ní a ucházel se o ni tak a onak, až se s ním spřátelila. A aby mohli být pospolu, umluvili si takovýto pořádek: mladík bude stávat opodál domu, aby viděl manžela odcházet, až časně ráno vstane a půjde pracovat nebo práci hledat; a protože ulice, jež se jmenuje Avorio, je velmi pustá, sotva odejde choť, vejde do domu milenec. A tak to učinili mnohokrát.

            Přihodilo se však jednoho rána, když ten dobrý člověk odešel a Giannello Strignario – jak se ten mladík jmenoval – vešel do domu a meškal s Peronellou, že se manžel, jenž býval z domu celý den, vrátil znenadání domů a vida, že jsou dveře zevnitř zavřené, zaklepal a po zaklepání začal hovořit sám se sebou:

            „Ó, Bože, budiž ti věčná chvála za to, že jsi mne aspoň potěšil dobrou a počestnou mladou ženou, když už jsi mě stvořil chuďasem. Viz, jak si pospíšila zavřít se zevnitř, sotvaže jsem odešel, aby nemohl vstoupit nikdo, kdo by ji mohl obtěžovat.“

            Peronella slyšíc manžela, jejž poznala podle způsobu, jak zaklepal, pravila:

            „Ouvej, můj Giannello, je se mnou konec, protože tohle je můj muž. Ať ho Bůh ztrestá za to, že se vrátil; já nevím, co to má znamenat, neboť v tuhle dobu se nikdy nevrací. Možná že tě viděl, když jsi šel sem. Ale pro lásku Boží, ať už je tomu jakkoli, vlez do bečky, kterou tadyhle vidíš, já půjdu otevřít a uvidíme, co poví k tomu, že se dnes ráno vrací tak brzy domů.“

            Giannello vlezl hbitě do sudu, Peronella šla ke dveřím otevřít manželovi a podmračeně pravila:

            „Co je to za novoty, že se dnes ráno vracíš tak brzy domů! Tak se mi začíná zdát, že se ti dnes nechce do práce, když tě vidím vracet se s nádobím v ruce. Z čehopak budeme žít, když to takhle vedeš! Odkud vezmeme na chleba! Myslíš si, že strpím, abys mi zastavil suknici a jiné mé hadříky! Vždyť celé dny a noci nedělám nic jiného, než že předu, až se mi prsty třepí, jen abychom měli aspoň tolik oleje, kolik ho vysvítíme v naší lucerně. Muži, muži, není jedné sousedky, která by se nad tím nepodivovala a neposmívala se, jak se musím pořád namáhat – a ty se mi vracíš domů a klátíš rukama, místo abys pracoval.“

            To řkouc, začala natahovat moldánky a spustila znovu:

            „Ouvej, běda, jak já jsem nebohá, v jaké nešťastné hodině jsem se to narodila, ka jakému bídnému konci jsem to dopracovala! Mohla jsem mít takového hodného mládence a já ho nechtěla jen proto, aby přišel takovýhle, který ani neví, koho si to přivedl do domu. Jiné mají zlaté časy se svými milenci a není jediné, která by neměla dva či tři. Každá si užívá, muži pověsí na nos, co chce, a já nebohá, protože jsem hodná a o takovéhle věci se nestarám, jsem na tom zle a nic se mi nedaří. Já nevím, proč si také nenajdu nějakého milence, jako to dělají ty druhé. Vezmi rozum do hrsti, manželi: kdybych chtěla jednat špatně, našla bych si snadno někoho, protože je dost hezkých, kteří mě mají rádi a stojí o mne a vzkazují mi, mnoho peněz mi už nabízeli nebo šaty či šperky, kdybych prý chtěla, jenže já bych to nepřenesla přes srdce, protože nejsem na takovéhle věci vychovaná. A ty se mi teď vrátíš domů, když máš pracovat!“

            „Ach, ženo,“ pravil manžel, „nebuď, proboha, z toho zkormoucená; věz, že vím, jaká jsi, zrovna dnes ráno jsem to zase částečně uzřel. Je pravda, že jsem šel do práce, ale je vidět, že ani ty jsi nevěděla, zrovna tak jako já, že dnes je svátek svatého Galeona a že se nepracuje: proto jsem se vrátil domů v tuhle hodinu. Nicméně, myslel jsem dopředu a nalezl jsem způsob, jak si opatříme chleba víc než na měsíc, ježto jsem tadyhle tomu, co přichází se mnou, prodal za pět florentských zlaťáků sud, který nám v domě překáží, jak sama víš.“

            Tu pravila Peronella:

            „A právě tohle mě rmoutí. Ty jsi mužský, přijdeš tam i onam, měl bys vědět, co se kde děje, a přece jsi prodal sud za pět zlaťáků, zatímco já, žena, která byla nejdál sotva za dveřmi, když jsem viděla, jak je nám sud na obtíž, prodala jsem jej za sedm zlaťáků jednomu dobrému člověku, jenž právě když jsi přišel, vlezl dovnitř, aby se podíval, zda je sud v dobrém stavu.“

            Když tohle manžel uslyšel, byl více než spokojen a řekl tomu, jenž si přišel pro sud:

            „Dobrý muži, odejdi s Bohem. Jak jsi slyšel, žena už prodala sud, za který ty jsi mi nedával víc než pět, za sedm zlaťáků.“

            Dobrý muž řekl: „Tak vám Bůh požehnej!“ – a odešel. I děla Peronella manželovi:

            „Když už jsi tu, jdi za ním a domluv s ním naši záležitost.“ Sotvaže slova Peronelly zaslechl Giannello, jenž napínal uši, aby zjistil, zda má z něčeho mít strach či hledat vyváznutí, spěšně vyskočil ze sudu, a jako by byl nic neslyšel o příchodu manželově, jal se volat:

            „Kdepak jsi, dobrá paní?“

            Manžel, jenž už byl nablízku, pravil:

            „Tady jsem, co si přeješ:“

            „Kdo jsi?“ řekl mu Giannello. „Chci mluvit s paní, s kterou jsem uzavřel koupi tohoto sudu.“

            Dobrý muž mu odpověděl:

            „Jen to dojednejte se mnou, já jsem její manžel.“

            Tu Giannello řekl:

            „Sud se mi zdá dost dobrý, ale mám dojem, že jste v něm měli nějakou sedlinu, protože je celý zamazaný čímsi suchým, co jsem nemohl ani nehty odstranit; nevezmu si jej proto dřív, dokud neuvidím, že je čistý.“

            „Ne, ne,“ pravila Peronella, „pro tohle z koupě nesejde, manžel sud vyčistí.“

            A choť hned nato:

            „Ano, stane se.“

            I donesl si nářadí, svlékl kabát, dal si zapálit světlo a podat škrabátko, vlezl do sudu a jal se jej čistit. Peronella pak jako by chtěla dohlédnout, jak pracuje – vsunula do sudu, jenž nebyl příliš veliký, hlavu a jednu ruku a pod paždí a začala muži přikazovat:

            „Tadyhle škrábej, a tadyhle , a tamhle taky!“ – jakož: „Podívej se, tadyhle zbyl ještě kousíček!“

            A jak tak stála a poučovala a napomínala manžela, Giannello, jenž onoho ráno pro příchod manžela neukojil své touhy, postřehl, že nemůže jednat tak, jak by chtěl, pročež se rozhodl ukojit je, jak to půjde. I přitiskl se k ní, ježto vyplňovala celý otvor sudu, a po způsobu bezuzdných a láskou rozpálených hřebců, kteří na širých pastvinách útočí na partské klisny, ukojil svou mladistvou touhu, která dosáhla naplnění v téže chvíli, co byl i sud doškrábán. Poté odstoupil, a když Peronella vytáhla ze sudu hlavu, vylezl z něho i její manžel.

            Tu Peronella pravila Giannellovi:

            „Nyní si vezmi světlo ty, dobrý muži, a podívej se sám, zda je sud čistý, jak sis představoval.“

            Giannello se podíval dovnitř, odpověděl, že sud je v pořádku a že je spokojen. Pak zaplatil sedm zlaťáků a dal si sud odnést domů.