Coelho Paulo: Veronika se rozhodla zemřít

„Vytvořit si realitu jenom pro sebe,“ opakovala Veronika. „Co je to realita?“

         „To je to, na čem se shodla většina lidí. Ne nutně to nejlepší nebo nejlogičtější, ale to, co se přizpůsobilo obecnému přání. Vidíte, co mám na krku?“

„Kravatu.“

„Správně. Vaše odpověď je logická a odpovídá přístupu zcela normální osoby: kravatu!

         Šílenec by ale řekl, že mám na krku nějaký barevný, směšný, zbytečný a složitě upravený uvázaný kus látky, který mi nakonec ještě omezuje pohyb hlavy a nutí mě k větší námaze, chci-li dostat do plic vzduch. Kdybych v blízkosti ventilátoru nedával pozor, mohl by mě ten hadr uškrtit.

         Pokud by se mě nějaký šílenec zeptal, k čemu taková kravata slouží, musel bych odpovědět: vůbec k ničemu. Není to dokonce ani ozdoba, protože dnes se kravata stala symbolem útlaku, moci a odstupu. Kravata je dobrá jedině k tomu, že ji můžeme sundat, když přijdeme domů, a mít tak pocit, že jsme se něčeho zbavili, i když nevíme čeho.

         Stačí tenhle pocit úlevy k tomu, aby ospravedlnil existenci kravaty? Ne. Ale přesto, když se zeptám šílence a pak normální osoby, co to je, bude za zdravého považován ten, kdo odpoví: kravata. Nezáleží na tom, kdo říká pravdu, nýbrž na tom, čí slova jsou přijatelná.“

         „Takže vy jste usoudil, že nejsem blázen, protože jsem tomu barevnému hadru dala správné jméno.“