Take It Easy

Lax Eric: Woody Allen - hovory o filmu

 

Nikdy mi nevadí ani mě nepopudí, když se někomu nelíbí můj film – i když jsem samozřejmě radši, když se moje filmy líbí. Když lidem promítám svoje filmy, abych zjistil jejich reakci, chtěl bych, aby mi říkali: „Líbilo se mi to,“ nebo „Začalo se mi to líbit, ale potom jsem se nějak ztratil,“ nebo „Ve druhé části jsem se začal nudit.“ Mám rád jednoduché reakce. Jakmile ale začnou film analyzovat a zjišťovat, co je na to špatně, ztratím zájem. Je velice obtížné přijít na to, co je ve filmu špatně a proč. Jako autor a režisér to vždycky nějak dokážeš vysvětlit. Jako příklad vždycky uvádím Interiéry. Lidé mi říkali, že jsem nepochopil , že i vážný film by v sobě měl mít trochu humoru a že tento film byl až příliš vážný a pochmurný. Tady to začne být ošemetné. Můžeš tvrdit, že v Bergmanově filmu Persona není ani špetka humoru, a je to vynikající film. Macbeth taky nehýří humorem. Je mnoho děl, která nemají ani stopu humoru, ale přesto jsou nesmírně silná.

         Pravda je taková, že člověk uvidí film a připadá mu příliš pochmurný – a má svou pravdu. Ale každou kritiku lze vyvrátit z jiného úhlu pohledu a v kritické obci se to často stává. Takže tyto diskuse a analýzy mě nijak zvlášť nezajímají, protože se domnívám, že se snaží jenom rozumově ospravedlnit emocionální reakci na dílo. Dva kritici mohou napsat zcela rozdílné kritiky na jedno dílo a oba mohou mít pravdu. A výsledek? Dva protichůdné inteligentní názory. Takže když svůj nový film promítnu před uvedením do kin několika přátelům, chci od nich slyšet jejich pocitovou reakci a ne rozumovou analýzu.