Forsyth Frederick: Mstitel

Daytonská dohoda z listopadu 1995 Bosně přinesla mír, ale ani po více než pěti letech nebyly válečné jizvy zakryty, natož zaceleny.

         Země nikdy neoplývala bohatstvím. Nepřitahovala turisty jako dalmatské pobřeží a neměla nerostné suroviny, jen chabě rozvinuté zemědělství na usedlostech v horách a lesích.

         Zotavit se z hospodářských ztrát potrvá léta, avšak společenské škody byly daleko horší. Jen málokdo si dokázal představit, že by během jedné či dvou generací Srbové, Chorvati a bosenští Muslimové přistoupili na to, že opět budou žít vedle sebe jinak než na oddělených územích pod dohledem ozbrojených sil.

         Mezinárodní organizace začaly jako obyčejně tlachat o znovusjednocení a obnovení vzájemné důvěry, čímž údůvodňovaly marné pokusy o poslepování něčeho nenapravitelně zničeného, místo aby se vyrovnaly s neodvratným rozdělením.

         Úkol spravovat roztříštěnou zemi připadl Vysokému představiteli Organizace spojených národů, jakémusi prokonzulovi s téměř absolutní mocí, podporovanému vojáky UNPROFOR. Ze všech všedních činností, jež zůstaly na lidech, kteří neměli čas pózovat na politické scéně, ale odváděli skutečnou práci, ty nejméně vděčné vykonávala ICMP – Mezinárodní komise pro nezvěstné osoby.

         Komisi vedl s impozantní a nenápadnou efektivitou Gordon Bacon, bývalý britský policista. ICMP měla na jedné straně za úkol vyslechnout desítky tisíc příbuzných „zmizelých osob“ a zaznamenat jejich výpovědi, na straně druhé najít a exhumovat oběti stovek menších masakrů, k nimž docházelo od roku 1992. Třetí úlohou bylo porovnání výpovědí s ostatky a dodání lebky a balíku kostí těm správným blízkým, aby mohl proběhnout pohřeb s církevním obřadem či bez něj.

         Porovnávání by bylo nemyslitelné bez zkoumání DNA, avšak moderní technologie předpokládala, že tampon s krví příbuzného a úlomek kosti prokáží shodu nade vši pochybnost. V roce 2000 se nejrychlejší a nejvýkonnější laboratoř na testy DNA v Evropě nenacházela v nějakém bohatém západním hlavním městě, ale v Sarajevu, a byla zřízena a financována z omezených fondů Gordona Bacona. Právě za ním se Stopař vypravil do Bosny dva dny poté, co Milan Rajak podepsal svědecké prohlášení.

         Nebylo nutné, aby srbského mladíka vozil s sebou. Rajak uvedl, že bosenský humanitární pracovník Fadil Sulejman před svou smrtí vrahům prozradil, že statek býval jeho domovem. Gordon Bacon si Rajakovo svědectví se zájmem přečetl, ale nebyl jím nijak ohromen.

         Podobných již držel v ruce stovky, avšak sepisovali je zachránění, nikoli pachatelé, a nikdy se netýkala Američanů. Pochopil, že záhada, kterou znal pod jménem Colensova složka, možná bude konečně rozřešena. Spojil se s komisařem ICMP pro zónu Travnik a požádal ho, aby panu Graceymu poskytl po jeho příjezdu veškerou podporu. Stopař strávil noc ve volné ložnici u svého krajana a druhý den dopoledne znovu vyjel na sever.

         Cesta do Travniku trvala jen něco málo přes dvě hodiny, takže tam dorazil kolem poledne. Zatelefonoval Stephenu Edmondovi a tampon s dědečkovou krví byl vzápětí na cestě z Ontaria.

         11. dubna se z Travniku do kopců vypravil exhumační tým doplněný místním průvodcem. Nebylo těžké nalézt v mešitě dva muže, kteří znali Fadila Sulejmana, a jeden z nich řekl, že usedlost v horském údolí zná. Posadili ho do prvního terénního auta.

         Členové týmu s sebou měli ochranné oděvy, dýchací pomůcky, lopaty, měkké štětce, síta a pytle na důkazy, všechny náležitosti svého neradostného povolání.

         Na statku se toho za posledních šest let zřejmě příliš nezměnilo, byl jen trochu zarostlejší. Nikdo se o něj nepřihlásil; rodina Sulejmanových podle všeho přestala existovat.

         Jímku na splašky našli bez problémů. Jarní deště se nevyrovnaly těm z roku 1995, a tak její obsah ztuhl v páchnoucí jíl. Kopáči si natáhli pomůcky jako vysoké rybářské boty a dlouhé pláště, ale vůči pachu byli zdánlivě imunní.

         Rajak vypověděl, že v den vraždy byla jáma plná až po okraj, pokud tedy Ricky Colenso dosáhl nohama na dno, musela být sto osmdesát centimetrů hluboká. Bez deště se povrch propadl o třicet centimetrů.

         Po odstranění devadesáticentimetrové vrstvy komisař ICMP nařídil svým lidem, aby odložili velké nástroje a chopili se lopatek. O hodinu později se objevili první kosti a po další hodině práce se škrabkami a štětci bylo místo masakru odkryto.

         Na dno jámy nepronikal vzduch, a proto tam nepracovali žádní červi ani larvy, které jsou na něm závislé. K rozkladu došlo výhradně působením enzymů a bacilů.

         Měkké tkáně beze zbytku zmizely a první objevená lebka se po otření navlhčeným hadříkem sněhobíle zablyštěla. Našly se také kousky kůže z bot a opasků dvou mužů, ozdobná přezka, nepochybně americká, kovové cvočky z džínsů a knoflíky z denimové bundy.

         Jeden z mužů, kteří vkleče pracovali na dně, zavolal a podal nahoru hodinky. Sedmdesát měsíců měsíců nijak nepoznamenalo věnování na zadním krytu: „Rickymu od mámy. Absolventská slavnost. 1994.“

         Děti byly do jímky shozeny mrtvé, potopily se a zůstaly ležet na sobě nebo těsně vedle sebe. Čas a rozklad nadělaly zmatek v kostech šesti těl, ale velikost koster nenechala nikoho na pochybách o jejich totožnosti.

         Sulejman rovněž spočinul na dně již po smrti; jeho kostra ležela s roztaženýma rukama na zádech v poloze, v níž klesl dolů. Jeho známý se podíval do jámy a pomodlil se k Alláhovi. Potvrdil, že bývalý spolužák měřil zhruba sto sedmdesát centimetrů.

         Poslední kostra patřila muži vysokému přes sto osmdesát centimetrů. Ležela na kraji jímky, jako by se umírající chlapec plazil temnotou ke stěně. Před smrtí se obrátil na bok a stočil do fetální polohy. Mezi kostmi byly nalezeny hodinky a přezka na opasek. Odkrytá lebka měla vylámané přední zuby, což odpovídalo Rajakovu svědectví.

         Se západem slunce byla poslední kůstka vyzvednuta a uložena do pytle. Dospělí muži měli každý svůj a děti skončily ve třetím; rekonstrukce šesti drobných koster mohla počkat do márnice dole ve městě.

         Na noc Stopař odjel do Vitezu. Ačkoli britská armáda dávno odjela, ubytoval se ve stejném penzionu jako naposledy. Ráno se vrátil do kanceláře ICMP v Travniku.

         Gordon Bacon zmocnil ze Sarajeva oblastního komisaře, aby vydal ostatky Rickyho Colensa majoru Graceymu k převozu do hlavního města.

         Z Ontaria dorazil tampon s krví. Během pouhých dvou dnů byly provedeny testy DNA. Šéf ICMP v sarajevu potvrdil, že kostra skutečně patří Richardu „Rickymu“ Colensovi z Georgetownu v USA. Potom potřeboval formální pověření od nejbližších příbuzných, aby mohl ostatky svěřit do péče Philipa Graceyho z Andoveru z hrabství Hampshire ve Velké Británii. Obdržel je o další dva dny později.

         Stopař mezitím podle pokynů z Ontaria obstaral v předním sarajevském pohřebním ústavu rakev. Majitel ústavu ji patřičně zatížil, aby po uložení kostry vážila stejně, jako by obsahovala mrtvé tělo. Pak byla navždy uzavřena.

         15. dubna přiletěl Grumman IV kanadského magnáta se zplnomocněním k převzetí těla. Stopař svěřil kapitánovi letadla rakev a tlustý svazek dokumentace a vrátil se domů na zelené pláně Anglie.

         Stephen Edmond čekal na svoje soukromé proudové letadlo na washingtonském Dullesově letišti. Po dotankování v Shannonu přistálo 16. Dubna večer. Rakev byla naložena do vyzdobeného pohřebního auta a převezena do márnice, kde čekala dva dny, dokud nebyly dojednány všechny náležitosti pohřbu.

         Pohřeb se konal 18. Dubna na exkluzivním hřbitově Oak Hill na R Street v severozápadním Georgetownu. Obřad byl malý a neveřejný, vedl jej katolický kněz. Chlapcova matka paní Annie Colensová, rozená Edmondová, stála u hrobu podpírána manželem a tiše plakala. Profesor Colenso si otíral oči a občas vrhl pohled na tchána, jako kdyby nevěděl, co má dělat, a potřeboval vedení.

         Na opačné straně hrobu postával jednaosmdesátiletý Kanaďan, který v tmavém obleku vypdala jako sloup ze své vlastní pentlanditové rudy, a upřeně shlížel na vnukovu rakev. Dceři ani zeťovi neukázal Stopařovu zprávu a už vůbec ne výpověď Milana Rajaka.

         Dozvěděli se od něho jenom to, že očitý svědek se zpožděním ohlásil, že v jakémsi údolí viděl černý landcruiser, a následně byla objevena dvě těla. Nemohl jim však zamlčet, že mladíci byli zavražděni a pohřbeni. Neměl jinou možnost, jak objasnit šestiletou prodlevu.

         Obřad skončil, truchlící pozůstalí se rozešli a hrobníci se dali do práce. Paní Colensová doběhla k otci, objala ho a zlehka přitiskla tvář na látku jeho košile. Podíval se na ni a jemně ji pohladil po hlavě, jako kdyby byla malá holčička a něco jí polekalo.

         „Tati, ať to udělal kdokoli, chci, aby ho chytili. Nesmějí ho zabít rychle a bez průtahů. Chci, aby se až do smrti budil každé ráno ve vězení a věděl, že tam je napořád a nikdy se odtamtud nedostane, chci, aby si to připomínal a věděl, že tam je kvůli chladnokrevné vraždě mého dítěte.“

         Starý muž již věděl, co je třeba udělat.

         „Nejspíš budu muset udělat všechno možné i nemožné,“ pravil rozhodně. „Pokud to bude nutné, nebudu váhat ani minutu.“

         Rozloučil se s ní, potom kývl na profesora a zamířil ke své limuzíně. Když řidič pomalu sjížděl k vjezdu na R Street, Stephen Edmond sáhl po sluchátku na přístrojové desce a vytočil číslo. Odněkud z Capitol Hillu se ozvala sekretářka.

         „Spojte mě se senátorem Peterem Lucasem,“ řekl jí.

         Když se senátor za New Hampshire dozvěděl, kdo mu volá, jeho tvář se objasnila. Přátelství zrozená ve válečné vřavě mohou vydržet hodinu, nebo celý život. V případě Stephena Edmonda a Petera Lucase uplynulo padesát šest let od chvíle, kdy onoho jarního rána seděli v Anglii na trávníku a ronili slzy pro mladé muž z obou zemí, kteří se už nevrátí domů. Vztah mezi nimi však přetrval a spojoval je jako bratry.

         Oba věděli, že pokud by o to byli požádáni, udělali by pro přítele cokoli. Kanaďan hodlal takovou žádost přednést.

         Ke geniálním rysům Franklina Delano Roosevelta patřila skutečnost, že ačkoli byl sám přesvědčený demokrat, neváhal využít nadání, ať je odhalil u kohokoli. Těsně po útoku na Pearl Harbor si nechal zavolat jednoho konzervativního republikána, který byl právě na fotbalovém zápase, a pověřil ho vytvořením Úřadu strategických služeb (OSS).

         Mužem, na něhož se obrátil, byl generál William „Divoký Bill“ Donovan, syn irských přistěhovalců, který v první světové válce velel 69. Bojovému pluku na západní frontě. Po válce se díky právnickému vzdělání stal náměstkem ministra spravedlnosti ve vládě Herberta Hoovera a posléze působil deset let u právního dozoru na Wall Street. Roosevelt se na něho neobrátil kvůli jeho schopnosti prosazovat právo, ale kvůli bojovnosti, tedy vlastnosti, kterou potřeboval k založení první americké zvláštní jednotky pro výzvědnou službu za hranicemi.

         Starý bojovník kolem sebe zanedlouho shromáždil skupinu nadaných mladých mužů s dobrými konexemi. Mezi nimi byli Arthur Schlesinger, David Bruce a Henry Hyde, kteří v úřadu získali vysoká místa.

         V té době byl Peter Lucas, pocházející z prostředí bohatých a vlivných lidí z Manhattanu a Long Islandu, ve druhém ročníku na Princetonu. V den napadení Pearl Harboru se rozhodl, že také půjde do války. Otec mu to zakázal.

         V únoru 1942 se mladík vzepřel rodičovské autoritě a odešel z univerzity, neboť o studium ztratil zájem. Rozhlížel se a hledal něco, co by ho doopravdy zaujalo; pohrával si s myšlenkou, že by se stal stíhacím pilotem, a chodil na soukromé hodiny létání, dokud nezjistil, že se nedokáže zbavit letecké nemoci.

         V červnu 1942 byl založen Úřad strategických služeb. Peter Lucas se bez otálení přihlásil a byl přijat. Představoval si, jak ho se začerněnou tváří vysadí v noci někde daleko za německými liniemi. Místo toho navštěvoval spousty koktejlových večírků. Generál Donovan potřeboval prvotřídního pobočníka, výkonného a uhlazeného.

         Peter Lucas z bezprostřední blízkosti sledoval přípravy na vylodění na Sicílii a u Salerna, na nichž se OSS výrazně podílel, a žádal, aby se mohl zapojit. Buď trpělivý, říkali mu. Bylo to jako přivést dítě do cukrárny a držet je v prosklené skříni. Viděl všechno kolem sebe, ale nemohl se dotýkat.

         Nakonec zašel za generálem a přednesl své ultimátum. „Buď mě pošlete bojovat, nebo od vás odejdu a dám se k letectvu.“

         „Divoký Bill“ Donovan nebyl na ultimáta zvyklý, ale když si mladíka prohlédl, možná viděl sám sebe před čtvrtstoletím. „Udělejte oboje,“ řekl, „v obráceném pořadí.“

         S Donovanovou podporou měl Peter Lucas všechny dveře otevřené. Shodil nenáviděné civilní šaty a odešel do Fort Benningu, aby se stal „devadesátidenním zázrakem“, absolventem zrychleného kurzu pro podporučíky letectva.

         Přišel o den D v Normandii, protože byl ještě ve výsadkářské škole. Když ji ukončil, vrátil se za generálem Donovanem. „Něco jste mi slíbil,“ připomněl mu.

         Jedné podzimní noci se Peter Lucas dočkal seskoku se začerněnou tváří do hor za německými liniemi v severní Itálii. Tam se spojil s italskými partyzány, kteří byli zapálení komunisté, a vojáky z britských zvláštních jednotek, kteří byli příliš rozvážní na to, aby se pro něco zapálili.

         Během dvou týdnů zjistil, že ona „rozvážnost“ je jen maska. Ve skupině Jedburgh sloužili muži, kteří patřili k nejostřílenějším a nejspokojenějším válečným zabijákům.

         Peter Lucas v horách přežil krutou zimu 1944 a málem se mu podařilo dočkat se konce války bez zranění. V březnu 1945 narazil s pěti dalšími vojáky na zapomenutý oddíl příslušníků SS, kteří se odmítali vzdát a o jejichž přítomnosti v kraji nevěděli. Došlo k přestřelce a jeho zasáhly dvě kulky ze samopalu Schmeisser do levé ruky a ramene.

         Nacházeli se uprostřed neobydlené oblasti, neměli s sebou morfium a od nejbližší britské průzkumné jednotky je dělil týdenní strastiplný pochod. Následovala provizorní operace hned na místě, morfiovým opojením poznamenaný přelet v bombardéru Liberator a mnohem důkladnější lékařský zákrok v jedné londýnské nemocnici.

         Jakmile odejít po svých, poslali ho na rekonvalescenci na pobřeží Sussexu. Tam bydlel na pokoji s kanadským stíhacím pilotem, jemuž se hojily zlomené nohy. Dlouhé dny si krátili vysedáváním nad šachovnicí.

         Po návratu domů se Peteru Lucasovi otevřely nedozírné možnosti. Začal pracovat pro otcovu firmu na Wall Street, časem ji převzal a stal se ve finančním světě pojmem a v šedesáti letech kandidoval na veřejný úřad. V dubnu 2001 běželo jeho čtvrté a poslední období ve funkci republikánského senátora za New Hampshire a právě zažil zvolení republikánského prezidenta.

         Když zjistil, kdo je na lince, řekl sekretářce, aby mu nepřepojovala další hovory, a jeho hlas zazněl v limuzíně pohybující se patnáct kilometrů od něho.

         „Steve. Rád tě zase slyším. Kde jsi?“

         „Tady ve Washingtonu. Petere, musím se s tebou sejít. Je to vážné.“

         Senátor z přítelových slov vycítil jeho náladu a upustil od veselého tónu. „Samozřejmě, hochu. Nepovíš mi, o co jde?“

         „U oběda. Vyhovuje ti to?“

         „Udělám si čas. Hotel Hay Adams. Ať tě posadí k mému stolu v rohu. Je tam klid. V jednu.“

         Setkali se, jakmile senátor vešel do vestibulu. Kanaďan tam na něho čekal.

         „Vypadalo to vážně, Steve. Máš nějaký problém?“

         „Zrovna jsem byl na pohřbu v Georgetownu. Pochoval jsem svého jediného vnuka.“

         Senátor vytřeštil oči a jeho obličej zbrázdila sdílená bolest. „Panebože, kamaráde, to je mi moc líto. Vůbec si to nedokážu představit. Nemoc? Nehoda?“

         „Promluvíme si u stolu. Musím ti dát něco přečíst.“

         Když se usadili, Kanaďan zodpověděl přítelovu otázku. „Byl zavražděn. Chladnokrevně. Ne, tady ne a ne teď. Před šesti lety. V Bosně.“

         Krátce objasnil, kolik tehdy chlapci bylo a že chtěl pomoci nešťastným Bosňanům, a vyprávěl o jeho putování přes hlavní města do Travniku a také o tom, že svého tlumočníka doprovodil na statek jeho rodiny. Pak vytáhl Rajakovo svědectví.

         Číšník přinesl suché martini. Senátor si objednal mísu s uzeným lososem, tmavý chléb a vychlazený meursault. Edmond kývnutím naznačil, že si dá totéž.

         Senátor Lucas měl ve zvyku číst rychle, ale v polovině výpovědi tiše hvízdl a zvolnil.

         Zatímco se senátor rýpal v lososovi a dočítal poslední stránky, Steve Edmond se rozhlížel kolem. Jeho přítel vybral dobře: malý stůl za klavírem, schovaný v rohu u okna s výhledem na jedno křídlo Bílého domu. Restaurace Lafayette v hotelu Hay Adams měla zvláštní kouzlo a atmosférou se podobala spíše venkovskému sídlu z osmnáctého století než podniku uprostřed rušného hlavního města.

         Senátor Lucas zvedl hlavu.

         „Nevím, co říci, Steve. Tohle je možná nejstrašnější dokument, jaký jsem kdy četl. Co mám pro tebe udělat?“

         Mladý číšník sklidil talíře a přinesl malé šálky s černou kávou a oběma mužům sklenici starého armagnacu. Dokud byl u stolu, nepadlo ani slovo.

         Steve Edmond hleděl na čtyři ruce na bílém ubrusu. Stařecké ruce s vystouplými žílami, tlustými prsty a jaterními skvrnami. Ruce, které nasměrovaly stíhačku Hurricane střemhlav na formaci bombardérů Dornier; ruce, které u Bolzana vyprázdnily zásobník karabiny M-1 do tratorie plné esesáků; ruce, které bojovaly, objímaly ženy, držely prvorozené děti, podepisovaly šeky, shromáždily jmění, ovlivňovaly politiku, změnily svět. Kdysi.

            Peter Lucas si všiml, kam se přítel dívá, a odhadl jeho rozpoložení. „Ano, už jsme staří. Ale ještě ne mrtví. Co mám pro tebe udělat?“

            „Možná bychom mohli udělat poslední dobrou věc. Můj vnuk byl americký občan. USA mají právo požadovat vydání toho mizery, ať je kdekoli. Můžou ho dostat sem. Obžalovat ho z vraždy prvního stupně. To předpokládá zásah ministerstva spravedlnosti. A státu. Musejí společně zakročit proti každé vládě, která tomu hajzlovi poskytne útočiště. Vyřídíš jim to?“

            „Drahý příteli, pokud se spravedlnosti nedovoláš u vlády ve Washingtonu, pak to nepomůže nikdo.“

            Pozdvihl sklenici.

            „Na poslední dobrou věc.“

            Ve svém odhadu se však zmýlil.