Grisham John: Nevinný

Popravy jsou ve státě Oklahoma prováděny ve vězení McAlester s nejvyšší ostrahou, vzdáleném dvě stě kilometrů jihovýchodně od Oklahoma City. Zde je nechvalně proslulý blok cel smrti označovaný jako blok H.

Trénink dělá mistry a popravy v McAlesteru jsou prováděny s naprostou precizností. Odsouzenci, jejichž čas nadešel, tráví svůj poslední den přijímáním návštěv – rodiny, přátel, obvykle právníka. Návštěvy jsou pochopitelně utrpením znásobovaným navíc tím, že není možný jakýkoliv fyzický kontakt. Povídají si a pláčou přes tlustou skleněnou stěnu s telefonickým propojením. Žádné objetí ani polibky na rozloučenou, jen srdcervoucí „miluji tě“ skrz černé sluchátko. Odsouzený a návštěva se často symbolicky políbí přitisknutím rtů na sklo. Imitují rovněž doteky dlaní.

Neexistuje zákon, který by zakazoval před popravou fyzický kontakt. Každý stát má svá vlastní pravidla a Oklahoma dává přednost rituálům tak drsným, jak je to jen možné.

Pokud je ředitel věznice v dobrém rozpoložení, povolí odsouzenému několik telefonátů. Když návštěvy skončí, je čas na poslední jídlo. Je na ně však stanoven patnáctidolarový limit a ředitel může cokoliv z výběru zakázat. K nejoblíbenějším a nejčastěji vyžadovaným jídlům patří cheesburgery, smažené kuře, sumec a zmrzlina.

Asi hodinu před popravou začínají odsouzeného připravovat. Obléci si musí světle modrý úbor dost podobný hábitům, v nichž operují chirurgové. Pak je upoután do pojízdných nosítek se širokými umělohmotnými popruhy, a když se vydává na svoji poslední cestu, ostatní odsouzení mu dodávají odvahu. Lomcují dveřmi svých cel a kopou do nich. Cloumají kovovými mřížemi. Řvou a pískají a rámus trvá až do stanoveného okamžiku popravy. Pak náhle umlká.

Zatímco je odsouzený připravován, dokonale organizovaná popravčí komora už čeká. Svědkové pochmurně zaplňují dvě místnosti pro diváky – jednu pro rodinu oběti, druhou pro rodinu vraha. Místnost pro pozůstalé po oběti je vybavena čtyřiadvaceti skládacími židlemi, některé jsou však vyhrazeny pro zástupce tisku – obvykle čtyři až pět míst -, pár pro právníky a několik pro ředitele a jeho personál. Událost si zřídkakdy nechá ujít místní šerif a státní návladní.

Za touto místností a za panely z jednosměrného sklad je prostor pro rodinu vraha. Tam je skládacích židlí dvanáct, některé však obvykle zůstanou prázdné. Někteří odsouzení nechtějí, aby se jejich příbuzní dívali. A jiní žádnou rodinu nemají.

Rodinu nemají ani některé oběti. I místnost pro pozůstalé bývá někdy poloprázdná.

Obě místnosti jsou od sebe oddělené a obě skupiny jsou důsledně drženy ve vzájemné izolaci. Když svědkové zaujímají svá místa, zírají do prázdna – výhled do popravčí komory blokují žaluzie.

Pak vjíždějí pojízdná nosítka. Když jsou na místě, technici už čekají s nitrožilními stříkačkami na hadičkách. Připravena je pro každou paži jedna. Když je všechno zařízeno a nastaveno, žaluzie se vytáhnou a svědkové spatří odsouzeného. Jednosměrné sklo mu znemožňuje vidět pozůstalé po oběti, své příbuzné však vidí a často je i pozdraví. Ze stěny půl metru nad jeho hlavou je vyveden mikrofon.

Lékař připojí zařízení na sledování srdeční činnosti. Zástupce ředitele stojí na malém bílém stupínku v rohu a všechno zaznamenává do zápisníku. Vedle něj je na stěně telefon pro případ náhlých změn legislativy nebo změny názoru v úřadě guvernéra. V minulých letech stával v dalším koutě kněz a během popravy četl z Písma, odešel už však na odpočinek.

Zástupce ředitele předstoupí a zeptá se odsouzeného, zda chce ještě něco říci. Odsouzení se často posledního slova vzdávají, tu a tam však některý požádá o odpuštění nebo prohlásí, že je nevinný, případně se pomodlí nebo využije poslední příležitosti k trpkému obviňování. Jeden si zazpíval žalm a jeden podal zástupci ředitele ruku a poděkoval jemu, jeho lidem a celé věznici za to, že o něj během jeho dlouhodobé návštěvy tak dobře pečovali.

Na poslední slovo je stanoven dvouminutový limit, není však nikdy striktně sledován.

Odsouzení bývají uvolnění a klidní. Se svým osudem se smířili a měli dlouhá léta na to, aby se na tento okamžik připravili. Mnozí ho vítají. Dávají přednost smrti před hrůzou dalších dvaceti nebo třiceti let života v bloku H.

V nevelké místnůstce za pojízdnými nosítky jsou ukryti tři popravčí. Ty nikdo neuvidí. Ani ve vězení není známa jejich totožnost. Nejsou to státní zaměstnanci, nýbrž námezdní síly, které před mnoha lety najal bývalý ředitel. Jejich příjezdy a odjezdy z McAlesteru jsou tajemstvím. Jen ředitel ví, kdo jsou, odkud přicházejí a kde získávají chemikálie. Za popravu platí každému z nich tři sta dolarů v hotovosti.

Hadičky zavedené odsouzenci do paží vedou nahoru a pokračují pěticentimetrovými otvory ve stěně do místnůstky, kde popravčí dělají svoji práci.

Když je formalitám učiněno zadost a ředitel má jistotu, že už nebudou žádné telefonáty na poslední chvíli, kývne a vstřikování začíná.

Nejprve je do cév napumpován solný roztok, který je roztáhne. První drogou je pentothal sodný, který odsouzence rychle zbaví vědomí. Následuje další dávka solného roztoku a pak další droga – noncuron – zastaví dýchání. Další rychlá dávka soli a třetí chemikálie, chlorid draselný, zastaví činnost srdce.

Přistoupí lékař, provede rychlé ohledání a konstatuje smrt. Žaluzie jsou opět spuštěny a svědkové, mnozí značně rozrušení, rychle a potichu odcházejí. Pojízdná nosítka odjíždějí. Tělo je přemístěno do ambulance. Rodina musí učinit právní kroky k jeho vyzvednutí, jinak skončí na vězeňském hřbitově.

Před branou věznice čekají dvě naprosto odlišné skupiny. Zástupci organizace pozůstalých po obětech vražd sedí před svými karavany a čekají na kýženou zprávu o provedení popravy. Nedaleko mají připravenou výstavku ze tří velkých panelů s upomínkami na oběti vražd. Jsou tu barevné fotografie dětí a usmívajících se studentů; básničky k uctění památky mrtvých; zvětšeniny titulků oznamujících příšernou dvojnásobnou vraždu; spousty, spousty snímků těch, kdo byli zmasakrováni obyvateli cel smrti. Akci se říká „Připomenutí obětí“.

Nedaleko odsud druhá skupina pod vedením katolického kněze stojí v kruhu, modlí se a zpívá žalmy. Někteří odpůrci trestu smrti se účastní každé popravy a modlí se nejen za odsouzence, ale i za jejich oběti.

Obě skupiny se navzájem znají a respektují se, názorově jsou však v naprosté neshodě.

Když zevnitř dorazí zpráva, že je po popravě, modlitby pokračují. Pak se svíčky zhasnou a schovají se modlitební knížky.

Nastává čas objímání a loučení. Uvidíme se na příští popravě.