Narušení Ramonovy ústní integrity II

15.5. 2008 se jeví jako další všední den tohoto osudového jara všech dosavadních jar. Nedávno narychlo – tak syrově a nepokrytě - osmička vlevo nahoře byla již zpopelněna zubními spalovači. Přespolní (pro gramatické hnidopichy - přesretní) sousedka osmička vpravo nahoře osiřela a tuto skutečnost nelibě nesla. A to tak nelibě, že byla pověřena pouze k přežvykování a drcení tlustých částí stravy (např. poctivě propečeného bůčku či krkovičky). Nikdy tak neměla tu možnost poznat přízemní kedluben, krátkozrakou mrkev či tak prudérní ředkvičku. S trochou nadsázky lze říci, že historické souvislosti a politická asertivita s nedávno pochovanou sousedkou, byly takřka shodné. Pomineme-li pochopitelně lehce pravicový pohled na všechny identické události, závorkami ohraničeného období od 26. 10. 2007 do 15. 5. 2008.

Ani každovečerní předčítání monotematických příběhů Henryho Chinaskiho nezmírnilo čím dál tím častěji bolící bebíčko v té líbezné tlamičce. Po spotřebě asi patnáctého balení Ibalgin 400 jsem načal šestnácté. Závany studeného vzduchu, vycházející ze speciální tlakové pumpičky made in China, tak trapně nahrazující ten dětský pocit pofoukávání bolístek, byly příliš umělé. Chyběla tomu ta prosolenost vlhkého, mořského vzduchu.

Prvoplánové akce jsou nejlepší. The Best. Tahle osmatřicetiletá zkušenost probleskla hlavou Ramonovi to osudné ráno. Ranní cesta do zaměstnání.

„Tak si tam skoč dneska,“ pronesl líbezně můj soukromý Mončičáček.

„Hmmmmmmm“. Rána nepatří mezi Ramonova konverzačně nejsilnější denní údobí. Nicméně zaktivoval zbytky ztrouchnivělé šédé kůry mozkové. Alespoň lehce povytáhlé levé obočí to indikovalo.

„Jo…… asi jo,“ zamumlal šalamounsky.

„V pátek už dotóre fungujou tak napůl, víkend si kazit nebudeme …. a v Šajkovaci budou mít zpuchratělé rukavice….,“ uvažoval nahlas.

„Jo, zajdu tam dneska,“ byl vynesen rychlý soud.

„Neboj, to nebude bolet,“ snažil se mě chlácholit nejlíbeznější miláček.

Má drahá, vidíš mě naposled kompletního. Pomyslel jsem si. Až se dnes večer sejdem a budu ti zpívat italské kantáty pod balkonem, už nebudu celý. Zase mě kus ubude…. A nebude to díky tomu rotwailerovi z přízemka. Ani díky legoidní stavbě mého těla. Ale kvůli tomuto rychlému rozhodnutí. Fast resolution. Má polovička odjíždí. Zůstávám sám. Začínám truchlit, tesknit a kašlat. V hlavě zní Overture Preludium.

         Labutí píseň v podobě narychlo zakoupené zubní pasty s fluoridem Odol ® classic je slaboduchým úplatkem za celoživotní služby. Třeba tam dnes nebudou…, třeba celá ta poliklinika večer vyhořela včetně těch kleští…., třeba až dojím tuhle Myslityčinku, se to tam všechno zafixuje na příštích stopatnáct let, snažil jsem se chlácholit a odložit další stomatologickou vraždu. Nemüsli na to Ramone. Vzpomeň si na něco krásného. Na svojí lásku, svého miláčka – svojí Pavlínku. Vybav si něco pozitivního – něco, čeho si dosáhl. Třeba včera ten hrníček od kafe. Jak jsi ho umyl … a nerozbil. To byl opravdu husarský kousek! Události začaly nabírat rychlý spád (i kvůli Winterovi – aby mne zase nenapadl, že je to takové dlouhé a rozplizlé).

7:15 příchod do kanceláře

7:15:43 – 7:21:13 – finální deratizace, dezinfekce (vlastně i dezinsekce) senkrovny  

7:21:14 – 7:25:01 – kontrola ustrojení, odříkání modlitby Joyea Ramona

7:25:02 – odchod na green polikliniku.

„Tobry ten“, snažím se šálit polikliniční recepční svým rapšašským přízvukem.

„Máte tu prosím Vás pěkně ňákýho zubaře? Aby mi vypreparoval jeden přezrálý zoubek.“

„Dobrý den, jo…..,“ mate mě svým čtvrtečně-ranním úsměvem vcelku usměvavá paní. „Jděte vpravo, pak doleva, pořád rovně a vzadu je doktor Hypšner.“

V čekárně usedám vedle klidně vypadající paní. Zřejmě je pod sedativy, odhaduji. V 7:29 přichází muž ve středních letech. Vchází do ordinace se svým náčiním. Typický konformista Jean Louise Trintignanta křížený s barokním Rumcajsem Václava Čtvrtka. „Pane Estevez, budete to mít za devadesát, protože tu nejste vedenej a je to ambulantní zákrok,“ praví lehce rozmrzelá řezníkova Manka, čekajíc pobouřenecké nálady. V duchu se omlouvám své budějovické doktorce Huttnerové za stomatologickou nevěru a kešuju další zubní vraždu. Usedám do chladně vyhlížejícího koženkového plyšáku a trpělivě vyčkávám začátku představení. Ten Hynais v národním to má víc vychytaný, než tadyty ušmudlaný okna se žaluziemi, předsmrtně přemítám.

         Opona se pomalu zdvihá. Manka přináší sklenku s perlivou neznačkovou vodou. Čekám na drink. Místo něho přichází rejža v bílým pláštíku.

„Tobry ten pane doktore,“ začínám samovolně koktat.

„Dobrý den. Tak co Vás trápí pane Estevez?“ odpovídá, aniž by hnul obočím.

Po čtyřicetipětivteřinovém verbálním výstupu, připomínajícím aviatický nácvik, přichází sada zákeřných otázek.

„Trpíte, nebo máte alergii na něco?“

Okamžik jsem zapochyboval o správnosti gramatiky ve svém kritickém sloupku nedělních novin „Nicotnosti“, týkající se katastrofálního nedostatku cejnů velkých v lipenské nádrži a odpovídám „Nee“.

„Berete nějaké prášky?“

„Včera jsem vycucal jedno balení neznačkových lentilek pro uklidnění. Sparta zase prohrála,“ snažil jsem se křečovitě zlehčovat poslední pětiminutovku mé milované osmičky.

„Tak kerápak to je?“ začal mi rukou projíždět ústa.

„Ssss tahle,“ cukl jsem.

„No jasně – ta musí ven – je v posledním tažení,“ vynesl dlouho očekávaný a bohužel nepřekvapivý result.

„Musím Vám dát injekci. Pootevřete trochu ústa – ale ne moc, abyste mě nekousnul.“

Lehce jsem se začal rosit a vzpomínal na svou ženu, jak jí občas koušu do vnitřních stran stehen v rámci erotických hrátek. Ta mi ale injekce nedává. Ta mě potom mlátí. Ale jen tak. Aspoň doufám.

         Horní ret se mi zvolna začal nafukovat pod tlakem právě importovaného anestetika a oči mi zaplavilo žraločí bělmo. V mžiku se Rumcajsovi objevilo v ruce něco stříbrného. Šmik, chrup. Před očima mi na okamžik zatančil Neil Tellurg se svým rýžovým nákypem … a bylo po všem. Opona padá. Studený zvuk dopadu mého kusu já do plechové nádoby mě probral z poblouznění.

„Nekouřit, nepít, nejíst. Tvoří se Vám plak.“

„Jak?“

„Plak.“

„Aha,“ tvářím se zádumčivě a pozvolna se zvedám z povinného představení. Lístky nevracejí. I když dnes bylo málo diváků. V čekárně se ještě 5 minut dodívávám na závěrečné titulky a poté Manka zavírá sál. To loučení už nebylo tak patetické jako posledně, protože od října se toho hodně změnilo. Už mám jiné priority. Sekundarity i tripartity. S pocitem ústní prázdnoty odcházím a v duchu si říkám, abych nedopadl jako Neil. Musím najít rozumný kompromis. I have to find a right compromise.

Povídka ke stažení ve formátu PDF:

RamonEsteveZ-Narušení Ramonovy ústní integrity II.pdf (97 kB)