Take It Easy
Existuje opravdový posluchač?
Čtvrteční sychravý podvečer. Venku je tma a za 4 minuty přijíždí souprava do stanice Hloubětín. Směr je určený – přestupem na Muzeu na Dejvickou. Omámen Bachovou esencí a s prohnětenýma rukama cestuje Marcel Knobloch od své terapeutky Kaňkové domů. Nervové cesty byly uvolněny a pravá mozková hemisféra se dostává ledabyle do klidu. Šest poklimbávajících spolucestujících ve vagonu se pravděpodobně těší do vyhřátých bytečků a na studené protějšky. Souprava zastavuje, dveře se otevírají, cestující vystupují a noví nastupují, dveře se zavírají. Souprava vyjíždí. Na třetí zastávce přichází zlom. Zlatavý poutač na protějších dveřích do soupravy hlásí „Zlaté hity F2 – zpívané opravdovými superstar pro opravdové posluchače. Nalaďte se na zlaté hity !“
Pravá mozková hemisféra přestává reagovat a levá se aktivuje. Nervová cesta těsně pod srdeční artérií se ucpala smaženou cibulkou. Srdce vynechalo jednu dobu bez předem vystavené omluvenky. Z puchýře na pravé noze začíná samovolně vytékat minulotýdenní hnis. Nové, do šeda zbarvené ponožky jsou tímto faktem doživotně poznamenány. Marcelovi začíná tikat pravé víčko nad levým okem. Řasy zapomněl u terapeutky na věšáku. Mobilní svítilnou na světlemodrém zapalovači si ambulantně kontroluje reakce sítnic na zlatavý plakát. Plakátům se nedá věřit – už vůbec ne zlatavým a ještě k tomu v říjnu, pomyslel si Knobloch. Jeho sebevědomí zažilo totiž další z každodenních otřesů. Kromě ranního zakopnutí o ztvrdlý kapesník s růžovými srdíčky se musí nyní psychicky vyrovnat s dalším rádoby faktem – totiž, že není opravdovým posluchačem.
Jan Žižka s Alfonsem Muchou by se obraceli v hrobě, kdyby tušili, že nikdy nebyli opravdovými posluchači povelů a našeptávačů můz. Dveře soupravy se otevírají a zavírají pořád dokola. Konstatování o opravdovosti posluchačů a superstar ovšem zůstávají časově neměnná a filosoficky neotřesitelná. Marcel si vyzvedává u vedoucího směny na zastávce Staroměstská tiskopis přihlášky na víkendové kursy podprahového vnímání a kupuje dvě nové žinky s modrými proužky. Po příjezdu domů odchází do sprchy a žinkou si tře pomalu vlažnou vodou dva spodní údy – ten pravý a ten levý. Prostřední zůstává pro tento večer nepovšimnutý a lehce roztrpčen. Ten den nemohl usnout, převaloval se z jednoho boku na druhý, po hodině i na třetí. Přivolaná přítelkyně pod záminkou předčítání z Dostojevského Idiota ho také neuspokojila. Lépe řečeno on nebyl schopen uspokojit jí. Za tlumené reprodukce jihočeské ska kapely Iglovanka se očekáváná erekce ani po čtyřech hodinách nedostavila. S ranním korupěním usedá ke svému konferenčnímu stolku a se spoceným čelem a začínající lupénkou se zamýšlí nad smyslem svého bytí a otázkou, zda je hoden života na této planetě s vědomím, že není opravdový posluchač. Doposud se za něho považoval, ale včerejší podvečer mu nastavil zrcadlo nepříjemné a tvrdé nebo přinejmenším zatuhlé reality. Kdyby měl 2 litry Bachovy esence, určitě by jí vyexoval naráz. Tak špatně na tom psychicky už dlouho nebyl. Výčitky z předvčerejší nechtěné vraždy babičky vystřelovacím deštníkem na eskalátoru byly ve srovnání s tímto pocitem trapně iluzorní. Ježíšovo ukřižování a Husova opékačka byly naivními pocity melancholie a romantickými cajdáčky… Ale pocit nebytí opravdového posluchače opravdových superstar ho bytostně sžíral. Ranní megakofeinová dávka kávy mu celovečerní myšlenky z hlavy nevyhnala. Naopak – podpořila zžíravé vědomí své případné neopravdovosti. Při nazouvání čerstvých ponožek s ručně vyšívanými vzory čínského draka si Marcel spěšně maže včerejší rohlík s dnešní solí. Při cestě do zaměstnání se Metru záměrně vyhýbá a volí cestu tramvají. Do celkového ujasnění své opravdovosti se nechce dívat zlatavému konstatování do tváře. Tramvají trvá cesta o 30 minut déle, ale za absenci nepříjemných pocitů to stojí. Je zaměstnán u firmy Hák a Háček jako brusič řeznických nožů. Příležitostně se někdy účastní předváděcích zabíjaček jako zdravotní pozorovatel. Marcel je romantický introvert, zbožňující hudbu, svůj byt a dušenou mrkev. Hudba tvoří jeho náplň života a doposud se považoval za hlubokého znalce a opravdového posluchače. Ve svých sedmatřiceti letech se rozvedl s manželkou Johanou po patnáctiletém soužití kvůli názoru na hudební vkus Franze Lehára a kritice letního koncertu Bambidi di Praga v r. 1999 na festivalu dětských souborů. Rozvod proběhl v klidu a pohodě podbarven Vivaldiho serenádou C-Dur. Sám se pokoušel před mnoha lety prorazit se svojí skupinou Nádržka na držky, ale kritika tvorbu této skupiny nepochopila a označila ji za příliš dogmatickou a velice melancholickou, což se do proudu death metalu, příliš nehodilo. Při návrhu několika příznivců tohoto uskupení, aby se skupina vydala směrem k new wave, Knobloch odmítá s tím, že tam příliš táhne a je to daleko. Tím si defacto přibouchl dveře k popularitě a cestě na výsluní, pomineme-li fakt, že v té době přišel o dva prsty, což by u sólového kytaristy působilo příliš defaultně. Po rozpuštění tohoto ansámblu, čítajícího jednoho sólového kytaristu, zpěváka, amaterského hráče na flašinet a harmoniku, dirigenta a nápovědu balancuje svůj dosavadní hudební život. Po půlroční angíně a roční chřipce oslovil na konci osmdesátých let Plastika Bertranda, Teda Nugenta a Drupiho, kde jim písemně nabízí založení internacionální rockové skupiny „Chrčící psi“. Odezvu nenachází, pouze Drupi po měsíci odepsal, že o žádné feny nemá zájem a Hanka Zagorů mu stačí. Poslední pokus o katapultaci do první ligy vidí v natočení společného duetu s Karlem Hálou. K natočení remixu jeho megahitu „Dej mi pár okovů“ nedochází, protože Karel chce zůstat v ústraní z důvodu doznívající satyriázy. V té době se Marcel smiřuje se svou rolí amaterského hudebníka a opravdového posluchače. Ta amaterskost ho vnitřně pobuřuje, ale ta opravdovost ho plně uspokojovala. Do včerejšího večera, kdy byl tento pocit seriozně zpochybněn.
Při dobrušování páté sady profesionálních řeznických nožů ho pozvolna začínají znovu přepadat pochyby o svém přesvědčení a o svém hudebním bytí. Šestou sadu odbývá a spěšně se převléká ve firemní šatně. Hlavou se mu honí myšlenky s negativním podtextem a pozitivním nábojem. Přemýšlí na způsob, jak si potvrdit svoji posluchačskou opravdovost a vyvrátit naznačenou imaginárnost. Vyráží směrem k domovu a cestou se zastavuje v baru U tří přetržených strun, aby zchadil rozpálenou hlavu. Bar leží nedaleko jeho domova na rohu Smetanovy a Dvořákovy ulice v Hudební čtvrti. S majitelem Petrem Klíčem se znají dlouhou dobu a každosobotní dopoledně tráví společným poslechem a kritikou Jerevanské hitparády. Po patnáctém Becheru se Marcel znenadání rozplakal a začal zvracet spontánně na neumytá barová okna. Po bleskové hádce s Petrem se po čtyřech odebírá ke svému domovu. Před domovními dveřmi se mu na sedmý pokus podařilo postavit na zadní a dobelhat se k bytu. Zbylými prsty vyhledává příslušné klíče a dostává se do předsíně. Ohořelý plakát Franka Zappy na záchodě mu opět nechutně připomíná strakatou realitu, ve které se díky Metru ocitl. Zvrací znovu a trefuje mísu. Zbytky nenatrávené jihočeské topinky plavou na hladině a pomalu se vrací ta Druppiovská nachřáplost. Po pozdní večeři tří Ibalginů se odebírá na záhořovo lože. Za tlumeného znění desky Alkáč je největší kocour od Tří sester se snaží usnout. Po třiceti minutách příklopcové katarze a sprostých myšlenek se daří a Marcel dočasně zaklapuje své tikající dekly. Koucour doznívá, komíny dokuřujou, vlaštovky přistávají, ruleta se dotáčí, kukačka dokukává a alkoholici splachujou své zvratky v nonstop barech. Tma zahaluje město a smrtka brousí svou ojetou kosu.
Projekce širokoúhlého barevného snu začíná. Opona se rozevírá a Marcel stojí uprostřed pódia před padesátitisícovým davem svých fanoušků a se svou skupinou El Diablo v zádech. Popadá kytaru a koncert začíná. Fanoušci začínají šílet při prvních taktech každé skladby a obrovské ovace útočí na všechny jeho smysly. Grouppies se srocují pod pódiem a Marcel si začíná vytvářet imaginární pořadník na dnešní pokoncertní noc. Mláďátka sovy pálené útočně nalétávají nad davem fanoušků směrem k pódiu a začínají si na reprobednách stavět hnízda. Kuželové světlomety vypíchávají sedmdesátiletým šatnářkám oči. Při poslední skladbě flašinetář vytrhuje kličku z flašinetu a demonstrativně ji vhazuje do kotle fans. Zpěvák válí po pódiu sudy a nápovědník propagačně demoluje sekáčkem na led svojí nápovědnu. Pódium je nasáklé potem a hala vře. V sekci C, vyhrazené pro vozíčkáře vypuká bitka o flašinetářskou kličku. Těžkooděnci vtrhávají do haly a rozparáděné fans uklidňují vodními děly a recitací Máje od K. H. Máchy. Marcel po ozzyovsku tříští svou kytaru o reprobedny. Dvě rozespalá sovátka odlétají s neblahými pocity méněcennosti. Strhává z propoceného těla žluté tričko s flitrovým nápisem Forever Death a vhazuje mezi fans. Po pátém přídavku demonstrativně vytrhává z pravé ruky náhražky ukazováčku a prostředníčku a vhazuje do hlediště. Těžkooděnci kotel nezvládají a nasazují Bezručovu Maryčku Magdónovu. Polovina sekce B začíná samovolně kašlat po Purpleovsku. Zvukař si nechtěně sedl na ovládací panel kouřových clon. Bubeník chce vhodit do hlediště paličky, ale na poslední chvíli si uvědomuje, že je nepoužívá, neboť celou dobu hraje na tympány. Jako náhradu volí ranní slipy. Koncert dosahuje vrcholu, hudebníci se srocují do jedné řady a chytají se kolem ramen. Flašinetář si otírá spocené čelo, zpěvák si nenápadně vyndavá pódiové třísky ze zad, nápovědník hledá brýle, bubeník se nakysle usmívá a Marcel je šťastný. Spocený a šťastný. Světlomety se tlumí. Fanouškové se rozcházejí, vozíčkáři najíždějí do servisů, sovátka se vracejí a El Diablo odcházejí do sprch a následně do baru. Marcel si objednává Bechera a …….
….. zpocený se probouzí. Převaluje se v posteli a přemýšlí, jestli to byl fakt nebo fikce. Po otevření očí si uvědomuje realitu a otáčí se na pravý bok. Ztěžka vydychuje včerejší becherové výpary a polyká zbytky topinky. V ústech má sucho a po těle vlhko. Po dvaceti minutách se vrávoravým krokem dopotácí do kuchyně a začíná si vařit ranní kávu. Je sobota, má volno a přemýšlí co s načatým ránem. Po proběhnuvší hygieně usedá ke kávě a zapaluje si první cigaretu. Dopoledne se bude věnovat domácím pracem – a potom uvidí. Po včerejším barovém vyluxování své peněženky luxuje svůj příbytek. Volně pohozené ponožky shromažďuje na jednu hromadu, utírá prach na své sbírce cédéček, leští zvukovou aparaturu a brousí kuchyňské nože na zítřejší vepřovou pečeni. Po kompletaci špinavého prádla spouští pračku a CD přehrávač. Oběd vynechává kvůli sobotní dietě a včerejší opici. Matně si vybavuje včerejší průběh dne a promítá se mu minuta po minutě. S tou opravdovostí to přeci tak nemůže nechat. Pocit, že žije imaginárně by ho po zbytek života každodenně vnitřně mučil a pronásledoval. Má-li někdo právo definovat opravdové posluchače, tak já mám právo vědět jsem-li opravdovým posluchačem nebo ne. Tyto myšlenky probleskávaly Marcelovi hlavou asi hodinu a půl a poté ho napadla spásná myšlenka. Vznesu oficiální dotaz na příslušné instituce ohledně mé hudební opravdovosti a potom se uvidí. Budu-li opravdový – nic se nezmění. Dozvím-li se ovšem, že jsem imaginární hudební posluchač, vše se najednou změní. Začnu nosit igelitové ponožky a brýle značky Invisible, budu přehlížený a přestanou mi padat vlasy. Tato představa ho trochu děsila. Nerad totiž nosil brýle kvůli kráse svých očí. Měl krásné oči, srovnatelné snad pouze s očima Davida Bowieho. Rozhodl se napsat dopis na Ochranný svaz autorský, ministrovi kultury, děkanovi filosofické fakulty UK a na FanClub Karla Hály. Kdo jiný by mu měl konečně odpovědět na jeho tak zásadní dotaz. Odpoledne vytáhl ze staré skříně předválečný psací stroj zn. Mercedes, zasunul papír a začal psát všemi osmi:
Vážený pane (řediteli, ministře, děkane, Karle)
(psal stejný dopis ve čtyřech kopiích všem, pouze oslovení změnil podle příslušného adresáta)
jmenuji se Marcel Knobloch, je mi 39 let, jsem šťastně rozvedený a bezdětný. Pracuji u nejmenované pražské firmy jako brusič nožů. Vedle své práce mám spousty koníčků – parašutismus, gynekologii, studium dadaismu a domácí práce. Mezi mé největší koníčky – s trochou nadsázky by se dalo říci „koně“ – patří hudba a vše co k tomu patří. Smyčce, dirigentská taktova, houslový klíč, ošoupané džíny a večerní zvracení. Ve svém mládí jsem založil deathmetalovou skupinu Nádržka na držky, ta se ale defacto po pěti letech rozpadla kvůli mým dvěma chybějícím prstům, o které jsem přišel na březnové zabíjačce u Vaňků. To prase mi za to opravdu nestálo. Nicméně tak život odplácí. Nechci Vás obtěžovat svými malichernostmi a proto rovnou přejdu k předmětu mého dopisu.
Celý život se považuji za opravdového posluchače a znalce všeho hudebního. Při mé nedávné návštěvě mé terapeutky jsem ale v Metru narazil na prohlášení rádia F2, kde se konstatuje: „Zlaté hity F2 – zpívané opravdovými superstar pro opravdové posluchače. Nalaďte se na zlaté hity !“ Mám tomuto konstatování rozumět tak, že jsem po většinu života žil v iluzorní představě své posluchačské opravdovosti? Na doplnění musím konstatovat, že jsem v životě neslyšel rádio F2, protože nemám zaplacené poplatky. Plánuji to na přespříští rok, až našetřím. Nicméně závažnost prohlášení tohoto rádia je pro mne tak alarmující, že jsem se rozhodl si celou tuto záležitost objasnit s Vaším laskavým přispěním.
Žánrově nejsem vyhraněným posluchačem, nicméně myslím si osobně, že určitě opravdovým. Miluji dílo Šostakoviče, Laca Decziho, Alexandrovců, Metalliky, Šumařinky Five atd. Takto bychom mohli pokračovat až do Kamenného Újezda.
Obracím se proto na Vás s dotazem, pro mě tak závažným jako houslový klíč. Jsem opravdovým posluchačem nebo imaginárním? Žádám Vás o jasnou a nedvojsmyslnou odpověď. Potřebuji si totiž uspořádat své životní hodnoty. V případě záporné odpovědi by totiž koprovka poskočila na první místo a vše ostatní by se také posunulo směrem nahoru.
Věřím, že chápete závažnost a naléhavost mé potřeby ohledně obdržení odpovědi od nejerudovanějších míst na tento dotaz. Předem Vám děkuji za odpověď, která může zásadně ovlivnit můj budoucí život.
S pozdravem Pražskému jaru mír
Marcel Knobloch
Marcel dopsal dopis ve čtyřech kopiích, pomalu vytáhl ze stroje a pečlivě zalepil do čtyř obálek. Ještě odpoledne běží vhodit všechna psaní do schránky.
Následující dny pomalu ubíhají v netrpělivém očekávání erudovaných odpovědí od příslušných institucí. Marcel každodenně kontroluje svou schránku a mne si prsty. Za 9 dní přichází první odpověď. Překvapivě od FanClubu Karla Hály. Stojí v ní:
Pane Knoblochu,
jelikož nemáte zaplaceny členské poplatky ve FC Karla Hály za posledních devět let v celkové výši 4.826,- včetně poštovného, neočekávejte od mistra žádnou odpověď. Po konzultaci s jeho asistentkou mistr přislíbil následující:
po úhradě ročního poplatku – mistr otevře levé oko;
po úhradě dvouletého poplatku – mistr otevře obě oči;
po úhradě tříletého poplatku – mistr se celkově probudí;
po úhradě čtyřletého poplatku – mistr vstane z houpací sítě;
po úhradě pětiletého poplatku – mistr si uvaří kávu a přečte Váš dopis s žádostí;
po úhradě šestiletého poplatku – mistr se zamyslí nad Vaším dotazem;
po úhradě sedmiletého poplatku – mistr zformuluje svou odpověď a myšlenky do odpovědi;
po úhradě osmiletého poplatku – mistr nadiktuje svou odpověď asistentce, která ji zaznamená na papír;
po úhradě devítiletého poplatku – mistr si půjde lehnout, asistentka odpověď vloží do obálky, napíše Vaší adresu a odešle.
S očekáváním brzké platby
Marie Čuřínová
Project manager FCKH
Lehce rozmrzelý Marcel bere odpověď na vědomí a odchází do obýváku rozbít porculánové prasátko. Napočítává 14,50 Kč. To nestačí ani na to, aby se mistr v síti otočil na druhý bok, myslí si Marcel. No nic jedna vlaštovka jaro nenosí. Počkám na další odpovědi.
Za 14 dní se dostavuje odpověď z filosofické fakulty UK:
Vážený pane Knoblochu,
děkuji za důvěru, kterou vkládáte v naší fakultu při řešení životních otázek. Váš dotaz nese aspekty jsoucna, které řeší 12. katedra bytí a nebytí pod vedením prof. Hermelína Kadeřábka. S Vaším laskavým svolením jsem si dovolil postoupit Váš dotaz ohledně hudebního realismu a imaginárnosti tomuto specialistovi. V příloze zasílám jeho odpověď.
S vřelým pozdravem
MUDr. RNDr. Ctirad Smetanos DiS CSc
Vážený pane Knoblochu,
obdržel jsem Vaší žádost od rektora a sděluji následující. Jelikož otázka jste-li opravdový posluchač vyžaduje poněkud širší odpověď a nevím, zdali filosofie patří mezi Vaše koníčky, snažil jsem se odpověď zúžit a zmaterializovat do lidově-srozumitelné formy. Už starý Othello pravil zda být či nebýt. Odpověď vyřešil jednoduchým přehozením měkkého i a změnou spojky jihočeský materialista Ivan Bukovjan – Být a nebít. Násilí nesmí být civilizovanou formou člověka přijato za měřítko vlády. Vztah mezi fyzičnem, rozumem a hudebním vědomím je velice komplikovaný a v poslední době se zdá, až značně subtilně abstraktní. Je proto nasnadě determinovat pojem existence a houslového klíče. Rozluští-li filosofická věda vztah mezi těmito činiteli, bude i nekomplikovaná odpověď na Váš dotaz, zda jste nebo nejste opravdovým posluchačem. Výše uvedené pojmy jsou v určité fázi poznání:
Existence – tento pojem už prošel hloubkovou analýzou a na celosvětovém sjezdu evropských existencionalistů v r. 1918 byla přijato závazné prohlášení:
Existence je určitou formou nekomplikovaného bytí.
Jelikož neexistoval jasný důkaz, jestli svět existuje, rozhodlo předsednictvo existencionalistické komory na popud Martina Heideggera o provedení pokusu. Pokus vychází z poznání, že komár nemůže štípnout neexistujícího člověka. Už kvůli biologické schránce a pupínkům. Pokus byl proveden na ruském trestanci Nikolaji Myškinovi a dopadl podle všech očekávání. Myškinovi naskočily po minutě tři pupínky a mýty kolem existence byly tím pádem zbořeny.
Houslový klíč je základním stavebním prvkem, umístěným na začátku notové osnovy. Klíč je základním vodítkem k určení jména a hraní noty. V dnešní praxi se používají tři typy klíčů: G-klíč, F-klíč a C-klíč. Pro komplexní pochopení některých skladeb skupiny Ramones navrhoval maďarský skladatel Bela Jandor zavedení Pa-klíče a jeho umístění mezi druhou a třetí linku notové osnovy. Kvůli předčasnému úmrtí Dee Dee Ramona a své leukémii ale nakonec od zavedení tohoto revolučního prvku upustil.
Vztah mezi existencionalismem a houslovým klíčem prochází neustálým vývojem zejména vzhledem k politické situaci v jižní Francii a místem asistenta v YFPI. Nicméně pro Váš dotaz je prioritní jednoznačná odpověď, zda jste opravdovým posluchačem, či imaginárním. Na základě doposavad získaných poznatků a prověřených informací z místní knihovny a jídelny mohu konstatovat, že za předpokladu, že netrpíte anakusií, tak opravdovým posluchačem jste.
S hudebním pozdravem
„Bůh žehnej královně a Brianovi zvlášť“
Hermelín Kadeřábek
Marcel setřel kapesníkem čůrky potu, které mu začaly stékat po čele a částečně uspokojen touto odpovědí se rozhodl vyhledat v knihovně slovník cizích slov, aby odtajnil význam slova anakusie. Za chvilku je vše jasné – anakusií – neboli hluchotou netrpí a první důkaz o jeho posluchačské realitě je na světě ! V duchu líbal profesora Kadeřábka na jeho božskou, kadeřavou hlavu a děkoval bohu za částečné štěstí. Nicméně pořád ještě nemá vyhráno. Čekání odpovědí na zbylé dopisy bylo pro Marcela neskutečně dlouhé a dny plynuly v tomto období neobyčejně pomalu. V práci se několikrát stalo, že soustavným, nekoncentrovaným broušením nožů, upadly jejich čepele a nože pak jaksi pozbyly svého významu. Na rozdíl od tlaku a vzrušení, Marcelův pracovní výkon prudce klesal.
Po pěti dnech se objevuje ve schránce oznámení o uložení doporučené zásilky. Áááá ministerstvo píše, přeje si v duchu. Uřícený a s výrazem děsu v očích dobíhá na poštu. Slečna za přepážkou mu suše a nepřítomně sděluje, že Máňa se ještě nevrátila z obchůzky a jeho psaní má ještě u sebe, ať to zkusí před šestou. Marcel vytáhl z kapsy kapesní inhalátor, pomalu nainhaloval zakoupenou směs krkonošského vzduchu namixovanou s majdalenským vánkem a provedl si samovolnou srdeční masáž. Základní životní funkce byly obnoveny a Marcel se vydává lehce sklíčen k domovu. V 17 hodin se vydává opětovně na poštu. Vybaven prášky na uklidnění a s dětskou rákoskou, upletenou z jarních vrbových proutků, nedočkavě stepuje před poštovní přepážkou. Máňa ještě nedorazila. Marcel za výlohou nedočkavě vyhlíží v tento okamžik jednoho z nejdůležitějších lidí na této planetě. Po 48 minutách se Máňa lehce šouravým, typicky pošťáckým krokem vrací na základnu. Marcel využívá nedávno osvojených hmatů Kendo a Iaido a zmocňuje se pošťácké brašny. Po její revizi se zmocňuje tolik očekávaného psaní. Místo netrpělivě očekávané, úředně šedivé obálky z ministerstva nebo z Ochranného svazu autorského, nalezl kanárkově zelenou obálku s jeho adresou a odesílatelem Marií Hehlounovou z Malediv. Na úhledně složeném papíru teta Marcelovi sděluje, aby došel nakrmit jejího hada Adama během její čtyřtýdenní dovolené. Klíče od bytu nalezne pod rohožkovou před hlavním vchodem u obchodního domu Kotva na Národní třídě. Adam je vcelku milá, v období vyměňování kůže občas lehce rozvrkočená čtyřletá anakonda. Marcelova mladická nedočkavost uhasla a plamínek naděje v očích pozvolna uhasl. Potvrzení jeho přání se opět odkládá a po dobrovolné úhradě 2 tisíc na léčebné výlohy pošťačky Máni, se šouravým krokem odebírá ke svému příbytku. Následující dny se s večery pomalinku střídaly a toto období bylo pro Marcela neskutečně zdlouhavé. Po pěti dnech se objevil ve schránce úřední dopis z ministerstva kultury. Po jeho netrpělivém vybalení a zapálení cigarety, Marcel začíná netrpělivě číst ze zažloutlého papíru.
Pane Knoblochu,
začátkem tohoto měsíce jsme obdrželi Váš dopis se žádostí o zodpovězení dotazu, zda jste opravdovým posluchačem či nikoliv. Jelikož vedoucí oddělení neidentifikovatelných a velice těžce zodpověditelných dotazů Mgr. Voplatka absolvuje tříměsíční ozdravovací kůru ve Vyškově na Moravě a jeho zástupce jsem já, postoupili jsme Vaší žádost na oddělení přání a posttraumatických stížností. Dle rozhodnutí tohoto oddělení, zastoupeného správním radou Ing. Tlučhořem Kamilem, jste o p r a v d o v ý m posluchačem.
Ministerstvo kultury dospělo k tomuto rozhodnutí na základě následujících přezkumných řízení:
- dle výpisu z trestního rejstříku jste morálně bezúhonný;
- dle sdělení Národního bezpečnostního úřadu neudržujete styky se stáními příslušníky třetích zemí;
- dle šatnářky v Národním divadle jste se účastnil 5. 2. t.r. představení Prodaná nevěsta;
- dle sdělení Městského úřadu v místě Vašeho bydliště požíváte dobré pověsti vyjma několika alkoholových excesů v posledním půlroce, zařaditelných do kategorie mladické nerozvážnosti;
- dle sdělení Bezpečnostní informační služby a na základě telefonických odposlechů máte velice příjemný hlas;
Na základě výše uvedených výsledků rozhodlo Ministerstvo kultury České republiky tak, jak rozhodlo.
Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat do 15 dnů od jeho pochopení.
Ing. Daniel Čulibrk MBA
Vedoucí oddělení neidentifikovatelných a velice těžko zodpověditelných dotazů
v.z.
Marcelovi se po dočtení rozbušilo srdce a polil ho studený pot. Ocitl se na půli cesty za svým životním poznáním. Optimisticky naladěn a ministeresky prověřen odchází se o svá nově zjištěná fakta podělit do Baru u tří přetržených strun. Po velice živé diskusi s Petrem a standardní konzumaci 8 becherů odchází příjemně rozvláčněn domů. V očekávání finálního rozuzlení během následujících dnů nezaregistroval svátek Všech svatých a zapomíná tak, jako každoročně, odletět do Londýna položit vzpomínkový věneček k pomníku Freddyho Mercuryho. Toto fiasko a neomluvitelnou chybu nahrazuje dvoudenním permanentním pláčem, prodchnutým nostalgickými vzlyky za kulisní produkce všech alb skupiny Queen včetně sólových alb Briana Maye a Rogera Taylora. Šňůra následujících šedivých dnů byla za týden uťata nalezením dopisu v poštovní přihrádce. Marcel v návalu radosti nad obdrženým dopisem z Ochranného svazu autorského narychlo před barákem dvakrát dvakrát skáče na chodníku namalovaného panáka včetně otáčky na hlavě. Zdolává třetí poschodí v rekordním čase 12, 6 sec a po odkopnutí bot a zavěšení zelené pláštěnky na věšák vbíhá do obýváku a zapaluje si cigaretu. Obálka vydává své tajemství:
Pane Knoblochu,
jsme seriozní organizace, jejíž náplní je dbát nad dodržováním autorských práv a nejsme soukromá psychiatrická klinika, leč by se to tak někdy mohlo nezasvěcenému člověku jevit. Když už se ptáte na to, jestli jste opravdový posluchač, tak z našeho pohledu ani fyzicky neexistujete, natož aby jste byl posluchač, potažmo opravdový. Nemáte uhrazeny poplatky za rozhlas a televizi za posledních 8 let a vážně pochybuji, že posloucháte ve volném čase nebo při jízdě v automobilu pouze jarní ptactvo. Vřele Vám doporučuji v co nejkratší době uhradit dlužné poplatky ve výši 8 560,- Kč, neboť se vystavujete riziku trestního stíhání ze strany naší organizace. Nebudou-li tyto poplatky uhrazeny do 30 dnů a potvrdí-li náš terénní hudební kontrolor Břetislav Kropáček zjištěná fakta, připravte si teplé prádlo a sadu froté ručníků. Jelikož byl pan Kropáček zavalen reprobednami při kontrole dodržování zákona na letním koncertu skupiny Napalm Death a podrobuje se nemocniční rekonvalescenci, poskytujeme Vám ještě výše uvedenou třicetidenní lhůtu.
S pozdravem
Vendelín Noticka
referát rockové a barokní hudby
Marcelovi se zatmělo před očima a krev se mu nekontrolovaně nahrnula do hlavy. Srdce se mu rozbušilo tak, že to zaregistrovala i sousedka Naďa Konopásková a šla otevřít dveře neexistující návštěvě. Po studené sprše se Marcel usadil do vypolstrovaného křesla, zvrátil hlavu na obřím podhlavníku a snažil se racionálně uvažovat. Představa legálního poslechu jarního ptactva ho děsila. Přece nebude kvůli nezaplaceným poplatkům poslouchat hejna neurvalých, prašivých holubů nebo ty dva kolozubé čápy na protějším komíně ? Stejně zpívají falešně a neklapou do rytmu ! Nepřípustné ! Marcel se po tříhodinovém racionálním uvažování rozhodl pro dočasnou hudební ilegalitu. Svou audiověž o rozměrech 50 cm x 100 cm ukryl za fíkus a zavěšené reprobedny bude vydávat Kropáčkovi za připravené budky pro orly bílé. Pro jistotu ukryl i předválečný hřeben v koupelně a dirigentskou taktovku pro pradědečkovi.
A je tedy Marcel Knobloch, brusič nožů, hudebně-poplatkový neplatič a zabijačkový invalida, opravdový posluchač ? Tato otázka zůstává nadále otevřená i když čepele od jím broušených nožů už přestaly upadávat. Marcel je nadále o své posluchačské opravdovosti přesvědčen a hudba je lékem na jeho rozjitřenou duši. Pravda, ten fíkus, co musí každý večer pošoupávat z místa na místo je jistou daní za toto přesvědčení a padesátiprocentně ověřený fakt, ale vědomí na rozdíl od duše se sklidnilo a Jerevanskou hitparádu vede už jedenáct týdnů Pavel Horňák se svým hitem „Kotě už spí“. A to je opravdový nářez.
Povídka ke stažení ve formátu PDF:
.jpg)
