Antipatie vůči hobojům

Původem polský,jinak národnostně roztříštěný promovaný psycholog Janosz Guttleberg se přestěhoval se svoji rodinou ze Zakarpatské Rusi počátkem 60.let do Ivanovic u Brna.Vedle provozování své psychologické poradny se věnuje svým koníčkům dogmatismu a amatérské výrobě dřevěných řehtaček. Janosz je odborníkem v oblasti behaviorální psychologie a funkcí lidského mozku. Od r. 1982 je pravidelným dopisovatelem Brněnských listů a jeho práce se objevují v novinách a časopisech po celém Brněnsku. Jeho otec, celoživotní posunovač u Českých drah a matka, systematická třídička odpadu se zaměřením na plasty vychovávali malého Janosze v souladu s všeobecně uznávanými zásadami výchovy dětí se zaměřením na anatomii emočního přestřelení. Po absolvování Mezinárodního gymnázia v Lipníku nad Bečvou s rozšířenou výukou sociopatických jevů, Janosz úspěšně zvládá přijímací zkoušku na Filosofickou fakultu UK, katedra psychologie, obor klinická psychologie se zaměřením na anatomii vzteku. Po absolutoriu na tomto liceu si otevírá soukromou praxi v Ivanovicích a úspěšně se věnuje konzultacím se svými klienty. Po dvouleté praxi se zařazuje mezi nejkvalitnější a zároveň i nejdražší psychology ve svém teritoriu.

Zde je identický přepis dialogu ze sezení se svým klientem:

Antipatie vůči hobojům

(zde je nutno podotknout, že Pavel Rigo absolvuje svoji první schůzku s psychologem ve svém životě)

Až přehnaně slabé zaťukání na dveře.

Guttleberg: Dále.

Rigo nesměle otevírá dveře,vstupuje do místnosti a začíná se křečovitě usmívat.

Rigo: Dobrý den pane doktore.

Guttleberg: Dobrý den.

Guttleberg vstává z houpacího křesla a potřesením pravice se zdraví s Rigem.

Rigo: Pane doktore mám si lehnout na pohovku nebo sednout na závěsnou houpačku?

Guttleberg: Pane Rigo, mohu Vás oslovovat Pavle?

Rigo: Pochopitelně, a ještě lepší by bylo, kdyby jste mi říkal Póle, jako moje Helča.

Guttleberg: Dobrá, takže Póle usaďte se podle svého gusta, uvolněte se a jestli dovolíte, nalijeme si čistého vína.

Guttleberg vstává a odchází do lednice pro litrovku Vavřince. Poté rozlévá skrze papírový mikrofiltr víno do dvoudecilitrových skleniček. Rigo se nemotorně vtěsnává do dětské závěsné houpačky.

Guttleberg: Takže, co Vás přivádí Póle do mé ambulance? Řekněte mi něco o sobě, kolik vám je let, jak žijete, číslo bot a takové ty vaše osobní věci, abych si mohl udělat Váš osobnostní profil.

Rigo: Je mi 28 let a 5 let jsem šťastně ženatý. S Helenou máme syna Broníka a dceru Ester.

Guttleberg: Nemohl byste se Póle houpat trochu méně? Není Vám rozumět.

Rigo podpatkem přibržďuje svoji evidentní duševní rozhoupanost a pokračuje.

Rigo: Bydlíme spolu s Helčinými rodiči v malém baráčku v Praze na Barrandově.

Guttleberg: Stejně tu houpačku nechám odinstalovat. Věnoval mi ji Daniel Stern z Cornell University a místo naladění na stejnou vlnovou délku mi akorát přinesla okopanou omítku.

Rigo: Pracuji jako entomolog ve firmě Synthezia Lutín. Stručně řečeno zkoumám paralyzující účinky nových typů Repelentu na hmyz. Helča je kuchařka ve vazební věznici a teď je na mateřské.

Guttleberg: Póle, jak na Vás působí moje stříbrná čtyřbarevná propiska?

Rigo: Zdá se mi taková pasivní. Když s ní nic nepíšete do bloku, tak si jen tak polehává po stole.

Guttleberg si zapisuje do bloku: hippocampus v pořádku, amygdala lehce zúžená.

Rigo: Proč se ptáte, doktore?

Guttleberg: Aby řeč nestála. Póle, pokračujte.

Rigo: Mým největším koníčkem je hra na hoboj. Věnuji se tomu už 23 let a zatím amatérsky si vytrubuju v hasičské kapele pod názvem „The Kings of Fire“.

Guttleberg: Hoboj je ta černá trubka, která se nedá profouknout ?

Rigo: Přesně tak.

Guttleberg: Manželka nemá nic proti Vašemu koníčku ?

Rigo: Naopak! Někdy jí před spánkem hraju noční serenádu a to byste nevěřil, co to s ní pak udělá…

Guttleberg: Ne, tak jsem to nemyslel. Myslím Vaše cestování po pohřbech, svatbách a požárech.

Rigo: Nevadí jí to. Naopak! Ona má čas na výchovu dětí a přípravu kulinářských specialit. Vždycky, když přijedu ze štace, tak mi pak podstrojuje.

Guttleberg: Na jakou stranu Vám manželka připravuje vidličku? Na levou anebo na pravou?

Rigo se na nepatrný okamžik zamýšlí.

Rigo: Na levou.

Guttleberg: Takže jste pravák?

Rigo: Odjakživa.

Guttleberg si zapisuje do bloku: kognitivita v normálu s lehkou disfunkcí smyslových areí.

Guttleberg: Mám tu ještě zbytek Frankovky Póle, dáte si ještě?

Rigo: Ne, díky doktore.

Guttleberg: Dobrá, tak pokračujte Póle. Počkejte nějakýho Póla jsem tu už měl? A nebo ho znám? A taky to byl entomolog! Na rozdíl od Vás, tuším, hrál ale na kytaru.

(Guttleberg se celou dobu tváří zádumčivě a loví v paměti)

Rigo: Nemyslíte pane doktore Paula McCartnyho z Beatles?

Guttleberg: Jo, máte právdu, to je on. Promiňte, že jsem Vás přerušil. Pokračujte Póle.

Rigo: Víte pane doktore, hoboj je pro mne všechno ….. život, štěstí, citové naplnění …. a nakonec i ta koprovka!

Guttleberg souhlasně přikyvuje hlavou.

Rigo: Mým dlouhodobým snem je stát se hobojovým sólistou ve Vídeňské opeře. Tomu snu podřizuju všechno. Volný čas, hodinky, sexuální periody, no prostě všechno.

Guttleberg souhlasně přikyvuje hlavou s ještě větší intenzitou.

Rigo: Do toho Rakouska bych se chtěl dostat přes Slovensko.

Guttleberg: Jak to myslíte, přes Starý Hrozenkov?

Rigo: Ne, myslím přes Košlera a Slovenský filharmonický orchestr.

Guttleberg: Vy se nějak znáte s Košlerem?

Rigo: No …., pár štěků jsem měl v Recordare, Jesus pie

Guttleberg: Jak jste to říkal?

Rigo: Rekordáre džizus pí

Guttleberg: Aha.

Guttleberg souhlasně přikyvuje hlavou.

Rigo: Sorál si na mně vzpomněl, když natáčeli Requiem od Mozarta a omarodil jim Kucharčík. Je to tak měsíc.

Guttleberg: A?

Guttleberg souhlasně pokyvuje hlavou a pobízí Riga k dalšímu vyprávění.

Rigo: Omluvil jsem se z pohřbu Hamáčka. Franta Jelenů z Poličky za mě zaskočil.

Guttleberg: Takže dveře jsou otevřeny?!

Rigo: Mám je zavřít?

Rigo vstává a jde směrem ke dveřím.

Guttleberg: Ne, myslel jsem obrazně dveře do světa.

Rigo: No, řekl bych, že lehce pootevřeny.

Guttleberg: Neměl ten Košler takovou malou bradavici na nose?

Rigo: Myslím, že ano. Na pravé straně z pohledu hobojisty.

Guttleberg si zapisuje do bloku: po smrti je třeba patologicky přeměřit thalamus.

Guttleberg: A nekoukali z té bradavice dva takové malé chloupky?

Rigo: To už si nevzpomenu. Přes to síto to nebylo vidět.

Rigo začíná být evidentně nervózní a přehazuje si pravou nohu přes levou.

Guttleberg: Jaké síto? Vy jste hráli nějaké cenzurované představení?

Rigo: Ne, hráli jsme ve včelařských ochranných přilbách.

Guttleberg se potutelně usmívá.

Guttleberg: A chápu…. Recese

Rigo: Ne, dýchací cesty. Byl to první jarní koncert v letním amfiteátru pro Slovenský svaz včelařů a chránili jsme si tak dýchací cesty pro nadcházející sezonu.

Guttleberg vstává a jde přivřít okno. Poté si zapisuje do bloku: odebrat vzorek

neokortexu. Nenápadně se dívá na hodinky, aby naznačil Rigovi očekávání pointy jeho problému a zároveň pro kontrolu fakturačního času.

Guttleberg: To dnešní sezení budete chtít na fakturu nebo budete platit

hotově?

Rigo: Na fakturu, jestli by to šlo. Tak s devadesátidenní splatností.

Guttleberg: Dobrá.

Rigo: Víte, můj život je idylický. S manželkou máme šťastné a naplněné manželství, děti zdravé a můj dech je silný. Děti jsou hodné a jediné co mě dost trápí a irituje, je můj tchán Bedřich.

Guttleberg: Jak to myslíte?

Rigo: Tchán s tchyní bydlí v přízemí našeho baráčku. S tchýní vycházím dobře, ale tchán nemá vůbec pochopení pro mého koníčka a považuje mně za bezduchého trubadúra.

Guttleberg: Takže, s trochou nadsázky lze říct, že Vás považuje za vycpaného trubadúra?

Rigo: Přesně tak.

Guttleberg: Podívejte se Póle, nesmíte to vidět tak tragicky. Jde o to, jestli Váš tchán nepoužívá až příliš silný amorfní druh satirismu a nebo jestli se nejedná o standardní mezigenerační interpersonální doketismus se zaměřením na dech.

Rigo: To víno mi taky přefakturujete?

Guttleberg: Ne, to je na prvním sezení zdarma.

Rigo: Předevčírem jsem se s ním pohádal ve sklepě a kvůli tomu jsem také dnes tady.

Guttleberg: Má Váš tchán hudební sluch?

Rigo: Ne, ten má jenom zavařené třešně v policích.

Guttleberg: Nenosí náhodou takové šedé, bavlněné trenýrky s černými proužky?

Rigo: Ne, on nosí světle modré slipy se žlutými slony.

Guttleberg: Kvůli čemu jste se to tedy pohádali v tom sklepě?

Rigo: Když jsme se míjeli na sklepních schodech, tak mi kromě jiných urážek řekl, že do doby, než se naučím hrát na hoboj zadnicí, tak jsem u něj pouhý hmyzař se sípajícím dechem.

Guttleberg: A co jste mu na to řekl?

Rigo: Ať ty švestky nechá na polici, protože nejsou jeho a že jsem neviděl nikdy nikoho hrát na hoboj zadnicí.

Guttleberg: Jak reagoval?

Rigo: Začal se smát a schválně mi polil třešňovou šťávou notový sešit.

Rigo se rozklepal a požádal o sklenici plnotučného mléka.

Guttleberg: Váš tchán už je v důchodu nebo pracuje, Póle?

Rigo: Je v invalidním důchodu a chodí občas zvedat železniční závory do Hůr.

Guttleberg: Co si o tom všem myslíte?

Rigo: Že už to přehnal a vypustím mu kolo.

Guttleberg: To nedělejte Póle, to Vaši situaci nevyřeší.

Guttleberg vstává a hledá ve skříni prázdné tiskopisy přihlášek do pátečních kurzů řízeného potlačování vzteku. Balík přihlášek umisťuje nenápadně vedle Rigovy síťové tašky.

Rigo: Já se pane doktore přece nenechám permanentně zesměšňovat nějakým rekreačním zvedačem závor, ne?

Guttleberg: To v žádném případě, ale neřízeným vztekem ničeho nedocílíte, Póle. Musíme nalézt nějaké oboustranně výhodné, asertivní řešení.

Guttleberg vstává a odchází k polici knih a začíná listovat v Jungmannově encyklopedickém slovníku.

Rigo: A co kdybych mu asertivně rozbil pár sklenic s třešněmi? Ty loňský se mu obvzlášť povedly.

Guttleberg: Z čeho by pak tchýně dělala bublaninu? Ne, to je nemyslitelné.

Rigo: Tak by dělala švestkový koláče.

Guttleberg: To všechno je takové polovičaté řešení a to my přece nechceme!

Musíme se na ten problém, Póle, podívat ze dvou rovin. První je rovina realisticko-objektivní a druhá je rovina pozitivní převrácenosti.

Rigo: Jsou ty karamely čokoládové nebo větrové?

Rigo si rozbaluje bonbon z dózy.

Guttleberg: Větrové.

Rigo: Ty roviny, ze kterých se budeme dívat jsou souběžné nebo vzájemně nakloněné?

Guttleberg: Souběžné. Jde o to, si přehodnotit možnost hraní na hoboj zadnicí. Je to vůbec fyziologicky možné, Póle?

Rigo: V žádném případě.

Guttleberg: A biologicky by to možné bylo?

Rigo: Teoreticky ano, prakticky ne. Po vyřešení otázky utěsnění a fortissima, by se nad tím dalo uvažovat.

Guttleberg: Takže první rovinu máme vyřešenou a dospěli jsme k názoru, že je fyziologicky i biologicky nereálná. Souhlasíte se mnou?

Rigo: Jo.

Guttleberg: A teď ta druhá rovina. Vy jste odpověděl tchánovi cituji:“Nikdy jsem nikoho neviděl hrát na hoboj zadnicí“. Je to tak?

Rigo: Ano, to souhlasí.

Guttleberg: Zkusme teď převést Váš vcelku negativistický a do jisté míry i lidsky pochopitelný postoj do imaginární i faktické positivity.

Rigo: Jako abych mu to řekl s úsměvem na rtech?

Guttleberg: Po komplexním převedení Vašeho výroku do positiva by pak zněl:“Vždy jsem viděl všechny hrát na hoboj zadnicí.“.To pochopitelně neznamená, že hru na hoboj považuji osobně za nějakou prdelní záležitost. Je to jen taková slovní hříčka, demonstrativně znázorňující jeho gramatickou inferioritu vůči Vaší osobnosti.

Rigo: A dá se to nějak léčit?

Guttleberg: Víte Póle, musíme se také podívat realitě do očí. Globálně vzato, poslední dobou se šíří střední Evropou taková celková antipatie mezi lidmi vůči hobojům. Markantně je to vidět v italském San Remu a severoirském Dublinu.

Rigo: To jsem zaregistroval taky. Minulý týden, když jsem hrál starýmu Hornychovi na pohřbu, tak si Franta Lejtů – ten hraje na trombón - stoupl přede mně a já neviděl na rakev.

Guttleberg: Tak vidíte? Sám pozorujete na sobě to pozvolně se šířící hobojové utlačování. Toto je ale živý příklad už otevřené antipatie!

Chvíle napjatého mlčení.

Guttleberg: A dělal jste s tím něco ?

Rigo: Jo, na smuteční hostině jsem Frantovi nepodal hořčici a když mě o to požádal po druhý, tak jsem nepřítomně zíral do zdi.

Guttleberg: Ne, myslel jsem něco razantnějšího. Něco demonstrativnějšího.

Rigo: To jsem mu měl dát přes hubu a rozšlapat trombón ?

Guttleberg: To zrovna ne, ale mohl jste vznést písemný protest ke kapelníkovi a kopii dopisu odeslat na hudební svaz a na Ochranný svaz autorský. Možná bych uvažoval i o protestní nótě do prezidentovy právní kanceláře. Víte Póle, každé náznaky hudebního, potažmo v našem případě hobojového barbarství, se musí systematicky potlačovat už v samotném zárodku.

Rigo: To jsem ale netušil, že to může narušovat i příbuzenské vztahy!

Guttleberg: Podobný problém jsem řešil na počátku osmdesátých let s vlastní sestřenicí, učící se hrát na housle. Její matka tenkrát pod vlivem nové vlny britského heavy metalu ji začala úplně ignorovat.

Rigo: Opravdu?

Guttleberg: Opravdu. Pamatuji se, že ji dokonce večer před školní akademií přestřihla strunu na houslích a kolega Openhaimmer ji dával dohromady 3 měsíce v arizonském ústavu pro zhrzené hudebníky.

Rigo: A dostala se z toho?

Guttleberg: Dostala. Nese sice následky do dneška, ale už 13 let hraje úspěšně na hřeben jako sólistka v Carnegie Hall v New Yorku. Pouze při vyslovení slova „Stradivari“ jí lokálně pigmentuje do růžova levá půlka její zadnice jako následek dvouletého permanentního utlačování její houslové virtuozity. Prožitý stres se na ní prostě podepsal.

Rigo: No a co tedy uděláme s tím mým problémem?

Guttleberg: Z mého pohledu vidím východisko v duálním interpersonálním kompromisu.

Rigo: Jako že se kvůli němu začnu učit hrát na harfu a on bude jíst švestkový koláče?

Rigo nervózně rozbaluje karamelku.

Guttleberg: Ne, to v žádném případě. Dle mých dosavadních poznatků jsem u Vás diagnostikoval lehčí formu alexythimie s převrácenou trajektorií. U tchána Bedřicha se začíná projevovat standardní stařecká senilita spojená se středoevropskou obecnou hobojovou averzí.

Rigo: To znamená, že jsem blázen pane doktore?

Guttleberg: V žádném případě, Póle. Myslím si, že musíme společnými silami korigovat tchánovo evidentně přehnané citové přestřelení ohledně Vaší osoby personifikované do hoboje a eliminovat působení obecných antipatií vůči hoboji jako takovému.

Rigo: A kolik tahle sranda bude stát?

Guttleberg: Mnoho úsilí, trpělivosti a pár korun.

Rigo: Nedalo by se těch pár korun nějakým způsobem přetransformovat do toho úsilí nebo trpělivosti ?

Guttleberg: Prakticky ne, ale teoreticky by jsme mohli Váš závazek vůči mé poradně započítat do Vašich protislužeb.

Rigo: Jak to myslíte pane doktore ?

Guttleberg: Čistě teoreticky, kolik si berou „The Kings of Fire“ za jeden standardní pohřeb ?

Rigo: Podle toho jestli bude pohoštění na smuteční hostině nebo ne.

Guttleberg: Řekněme že nebude a na obřadu se bude hrát nějaký pochodový marš, potom „Čechy krásné, Čechy mé“ a „Plují lodi do Triany“.

Rigo: Když to budeme hrát v okleštěné sestavě, to znamená já na hoboj a Jindra Fafejta na flašinet v coververzích, tak si berem 1.500,- Kč. Pochopitelně to všechno bez doprovodných vokálů.

Guttleberg: Takže si každý vyděláte 750,- Kč ?

Rigo: Jo.

Guttleberg: A nedáváte nějaké slevy při smrti ortodoxních komunistů ?

Rigo: Ne.

Guttleberg nenápadně sleduje hodinky a podupuje levým kolenem.

Guttleberg: Můžu Vám tedy navrhnout takovou menší bezkešovou kompenzaci. Pokud pochopitelně budete souhlasit.

Rigo: Ano, poslouchám.

Guttleberg: Dnešní sezení bude za 6 minut trvat 1 hodinu. Takže po započtení přirážek za vypité mléko a okopanou omítku Vám to vychází na 1.600,- Kč.

Rigo: Tak málo ?

Guttleberg: Dobrá, tak 1.700,- Kč

Rigo: To je pěkné.

Rigo si spokojeně vrní.

Guttleberg: Já Vám nebudu tedy fakturovat nic. A vy mi jako kompenzaci zahrajete na dvou pohřbech.

Rigo: Vy budete umírat na etapy? Příští pátek a sobotu nemohu, to hrajeme v Pernštejně na plese socialistů a v sobotu na plese antikomunistů.

Guttleberg: Ne, já bych tu chtěl nějaký pátek ještě být, ale má stotřiletá sestřenice s manželem se rozhodli na stará kolena ozkoušet sjezdovku v Gallsenkirchenu.

Rigo: Á chápu.

Rigo kýve souhlasně hlavou.

Guttleberg: Takže bych si chtěl zhruba koncem března předobjednat Vaše služby.

Rigo si vytahuje notes. Začíná v něm listovat.

Rigo: A nešlo by to spíš kolem patnáctého? Konec března míváme nahuštěno. To víte plesová sezona v domovech důchodců kolem poloviny března právě vrcholí…

Guttleberg: No uvidíme.

Rigo: V každým případě kolem patnáctého se mi ozvěte a odladili bychom detaily.

Guttleberg souhlasně přikyvuje hlavou a kontroluje čas.

Guttleberg: Takže bych závěrem našeho dnešního sezení stručně zrekapituloval Váš problém a zároveň navrhl řešení, když dovolíte.

Rigo: Pochopitelně.

Guttleberg: Emoční přestřelení Vašeho tchána pramení dle mého názoru z jeho celkové citové lability a nepochopení úlohy a postavení hobojů v hudebních tělesech. To vše je bohužel ještě umocňováno momentální celkovou antipatií vůči hobojům, které se projevuje poslední tři roky. Markantní to je ve střední Evropě, hlavně kolem Postoloprt.

Rigo: A co pozouny?

Guttleberg: Podle posledního čísla moldavského měsíčníku Vakzalnyje kartinky zažívají svoji konjunkturu. Jejich vrchol se všeobecně očekává v dubnu až červnu příštího roku.

Rigo: Opravdu?

Guttleberg: Ano. Doporučoval bych proto vedle cvičení na hoboj se pověnovat ještě dalšímu dechovému nástroji. Ideální by byl klarinet nebo zobcová flétna. U nich nejsou oblíbenostní výkyvy tak markantní.

Rigo: A který nástroj je nejoblíbenější, doktore?

Guttleberg: Jednoznačně vede dirigentská taktovka a harfa.

Rigo: A jak se mám chovat ke tchánovi pane doktore?

Guttleberg: Póle, chovejte se k němu neutrálně, jako byste o žádné antipatii vůči hobojům nevěděl a dejte mu mé telefonní číslo, ať se mi ozve. Řekněte mu, že mám doma sbírku nepoužitých závor a chtěl bych se jich zbavit. Necílenými otázkami bych ho ambulantně vyšetřil. Pomocí medikamentů a sádry bych ho dostal tam, kam chceme.

Rigo: A co když ty závory nebude chtít?

Guttleberg: Tak mu řekněte, že mám pravou železničářskou plácačku.

Guttleberg začíná listovat svým diářem.

Guttleberg: A když přijde zítra mezi devátou a desátou, tak dostane návdavkem ještě ajzipoňáckou píšťalku.

Rigo: Opravdu ?

Guttleberg: Opravdu.

Do ordinace vchází sestra a oznamuje příchod dalšího klienta.

Rigo zbržďuje své houpání na houpačce a pomalu se obtížně vysoukává z dětské sedačky.

Rigo: Pane doktore moc Vám děkuju a s těma pohřbama jsme domluvený.

Guttleberg: Nemáte zač Póle, jsem rád že jsem Vás poznal a těším se na naše setkání na hřbitově.

Guttleberg s Rigem si podávají ruce a navzájem si vyměňují pozdravy.

Rigo zapomíná v ordinaci slaměný klobouk a odchází.

Povídka ke stažení ve formátu PDF:

RamonEsteveZ-Antipatie vůči hobojům.pdf (97,7 kB)