Kousíček štěstí

Za špinavými okny nezuřila podzimní bouře a v krbu praskalo dubové dřevo. Útulný a luxusně vybavený srub o rozměrech 5 x 6 m byl skryt mezi borovicemi nedaleko jezera Wyoming. Burton Lee očima zbrzďoval hodinové ručičky a podvědomě počítal zbývající čas. Kukačka z nástěnných hodin odletěla před rokem a půl do teplých krajin. Po deseti dnech se vrátila celá promrzlá. Spletla si směr a místo na jih letěla na sever. Po nezvládnutí přistávacího manévru narazila do vteřinovky, upadla do bezvědomí a skutálela se do krbu. Posléze uhořela a hodiny se na počest uctění její památky zastavily.

         Burtonovi zbývá do okamžiku pravdy 16 hodin a 43 minut. Jestliže do zítřka do 8 hodin nedodá bratrům Lechtonovým 15.000 USD v malých použitých bankovkách, zmizí jeho srub z povrchu zemského. Bratři James a Jim Lechtonové vyzvali před dvěma týdny Burtona k mariášovému souboji. Stalo se tak na dotočné Karla Frimmla – německého režiséra, který v těchto končinách dokončil natáčení dokumentárního cyklu o pohlavním životě čínských koi kaprů. Zpočátku se nevinná hra o rozlámané knoflíky zdála jako užitečná výplň mezi stále častějšími přísuny skotské Whisky. Kolem desáté se hrálo o dolary a po jedenácté už o stovky dolarů. Ráno v 5.15 skončil hazardní mač s celkovým resumé – 15.000 USD pro Burtona. Když odcházel nad ránem od stolu se zakaleným mozkem, pozvracenými kalhoty a vědomím patnáctitisícového dluhu, uvědomil si, že skončila sranda a začal černý humor. Jedinou věcí si ovšem v tento okamžik byl jistý. Jestliže nesplatí do smluveného termínu svůj dluh, tak bratři Lechtonové svůj slib splní a jeho srub lehne zanedlouho popelem. James Lechton pracuje jako preparátor medvědů se specializací na Kodiaky. Jeho bratr Jim kope 2. ligu v socceru a přes zimu kope hroby. Jak příhodná kombinace dovedností pro vymahače dluhů – pomyslel si Burton. Po okolí se traduje pověst, v níž pradědeček Jamese a Jima – Herold „Fire“ Lechton – v době napoleonských válek si krátil chvíle odpočinku hrou mariáše. Při tažení Bonapartových vojáků na Moskvu střední Evropou údajně prohýřil tímto způsobem jednu noc nedaleko Vídně. Vesnička dnes nese název Spáleniště a leží asi 600 m jihovýchodně od Rapšachu – známého kulinářského centra pečení jablek v ohni.

         Burton sedí u krbu a uvažuje nad svou budoucností v houpacím křesle. Po třech neúspěšných pokusech v bankách s žádostí o půjčku mu moc času už nezbývá. Lépe řečeno skoro žádný – 15 hodin a 44 minut. V hlavě se mu honí ponuré myšlenky. Od dadaistických obrazů velkého popeliště až po vcelku reálné představy jeho hlavy napíchnuté na indiánské kopí. Celým životem ho provázela smůla, které vždy šel naproti. Ve věku 7 let mu praskla kšanda na kalhotách tak nešikovně, že mu poškodila rohovku na levém oku a od té doby vše vidí černě. I jasně bílý sníh a husí peří. Pohupujíc se na křesle po pradědečkovi, snaží se reálně zhodnotit své šance na splnění svého slibu. Ovšem tak, jako posledních 30 let, tak i nyní, vše vidí černě. Představa pozvolna doutnajícího spáleniště na břehu rodného jezera v něm podvědomě spouští existencionalistické představy zbytku života ve vyhnanství. Poslední velký kus štěstí ho potkal před 14 lety, kdy asi dvacetikilové padající hnízdo divokých včel minulo jeho hlavu asi o 15 cm. Svůj příděl štěstí od té doby měl vybrán.

         Za okny pofukuje lehký větřík a šero pozvolna nachází cestu k jezeru. Burton míchá svůj šálek čaje s nepatrnou přísadou strychninu a do očí se mu pozvolna vtírají slané slzy. Jestli mám zítra přijít o svůj srub, nepřežiju to ve střízlivém stavu. Z věšáku sundavá plášť ze syslí kůže a jednoho jointa zasouvá do vnitřní kapsy. Pomalým krokem se vydává k městu a vnitřním hlasem se loučí se svými srubovými spoluosadníky. Letmým pohledem zdraví vydru Zarku; divocí králíci, kteří již 3 dny nedostali krmivo, patetický vyráží pletivo svých kotců a jedenáctiletý kocour Max s abnormálně vyvinutými drápy si pateticky pohrává s dvěma mláďátky ondatry. Burton se na okamžik zastavuje a tuto hru z povzdálí nenápadně sleduje v převleku za březový lísteček. Max, nepozorujíc, že je sledován svým páníčkem, vesele dovádí dál. Oběma mláďátkům labužnicky vydloubává po jednom očičku a chvílemi to vypadá, jakoby s nimi hrál na slepou bábu. Lehké zapráskání větviček pod Burtonovou botou ovšem jeho přítomnost prozrazuje a Max ztrácí tvář již dospělého kocoura. Na zlomek vteřiny se jejich pohledy protnou. Kocour zbystří, chlupy na hřbetě se mu v mžiku naježí. Během následujících tří vteřin hru ukončuje a svým, jedinečným způsobem dvěma přesnými vpichy do oblasti míchy, determinuje závěry životů obou mláďátek.

         Burton se vydává na poslední vycházku do Warteneru, malého městečka, dvě a půl míle vzdáleného od jeho srubu. Jde pěšky aby si pomalu začal zvykat na život přírodního bezdomovce. V kapse má posledních 16 dolarů, které hodlá investovat do předpopravní kalby. Pravá polobotka z medvědí kůže má v podrážce nepatrnou oděrku, jíž se dostávají do boty drobné oblázky, rozeseté po cestě. Burton začíná nepravidelně našlapávat a jeho krok připomíná chůzi gravidní kachny, trpící škytavkou. Slunce zapadá za obzor a vytváří neskutečně krásné, oranžové reliéfy. Hřejivé paprsky, dopadající na jeho tvář, se začínají sinusoidě stáčet na jeho vestu a poté se laškovně rozpouštět do ztracena na jeho křivých nohách. V posledních pěti letech trpí nepravidelnými záchvaty romantismu. Nyní tušil nástup dalšího z nich. Při prohledávání kapes si uvědomil nepříjemnou skutečnost. Tišící prostředky v podobě antiromantik, si zapomněl v rybářském vezírku, v ten okamžik zavěšeném na stěně ve srubu. Romantická slabost se dostavila s rychlou a neskutečně silnou razancí, které by nedokázal čelit ani K. H. Mácha s očním tikem. Burton se najednou začal smát tak silně, že zapomněl jít a zastavil se. Slunce přestalo zapadat a pozvolna začalo plynule stoupat. Razantnost odchodu černých myšlenek z jeho mysli byla srovnatelná snad pouze s nástupem nové vlny britského heavy metalu v Anglii počátkem osmdesátých let minulého století. Burtona znenadání přepadla potřeba kresby podzimních květin nebo divoké zvěře. Plátno v podobě své košile, začal amatérsky natahovat do rámu, narychlo svázaného pomocí tkaniček mezi čtyři klacíky. Přírodní barvy – temně hnědou a brčálově zelenou - vyřešil prostřednictvím svého virtuozního citu pro improvizaci a čerstvého labutího exkrementu. Jediná forma štětky, co měl v ten okamžik u sebe, bylo telefonní číslo na Gerdu Weismüllerovou – prostitutku ze San Franciska – známou svými provazochodeckými eskapádami. Tento zdánlivě neřešitelný oříšek i přes svou momentální romantickou indispozici dokázal rozlousknout. Sadomasochistickým nebo sebemrskačským (?) vyrváním části svého hustého, temně zrzavého a oportunisticky lesklého ochlupení v podpaží a jeho navázáním na rákosový výhonek, nezískal štětku, ale pouze štětec orižinélního vzezření. Vše, kromě talentu, je připraveno. Burton ulehá vedle cesty a začíná malovat. Pokuřujíc Marlborku a se slzou v oku si lebedí v nehlubokém příkopu. Romantický atak dosahuje svého vrcholu. A jak si tam tak Burton bezstarostně polehává v návalu romantického záchvatu, vzniká malířské dílo, jehož hodnota se pohybuje v intervalu třistadvacettři dolarů až nevyčíslitelno. Na plátno se snaží zachytit západ slunce, doplněný přeletem hejna Jeřábů amerických. Do pravé dolní části plátna umisťuje čtvercový výřez, jehož obsah tvoří čtyřnásobný zoom, zachycující dolní část levého pařátu předposledního Jeřába v hejnu. Při stínování druhého drápu kouzelně zbarveného dravce, přestává malovat. V okamžiku, kdy rozmýšlel, zda malovat reflexivní nebo intuitivní metodou, cosi vyrušilo jeho proudění. Skřípající zvuk a chroptivé zvuky ho přinutily se pomalu převalit na levý bok a zaměřit svůj podkalený zrak k ústí cesty nedalekého březového lesíka. V dáli zpozoroval nevídaný jev. Kolo obalené v jakési hmotě neidentifikovatelného složení se trhavými pohyby přibližovalo k němu. Zhruba 50 m od jeho malířského stanoviště začal pomalu rozeznávat detaily přibližujícího se monstra. Cirkusová atrapa se pohybem, jen zdánlivě připomínající jízdu na kole, pomalu sune k Burtonovi. Ten, přemožen zvědavostí, odkládá malířské náčiní do trávy a snaží se zostřeným zrakem rozluštit, kdo že se to k němu přibližuje. Po nedlouhé době si je jist. Rosolovitá hmota, samovolně propletená do kovové konstrukce nenového kola odkrývá identitu. Jerry Hollewitz – řezník z Warteneru se v kostičkované zástěře nezadržitelně blíží. Slunce opět začíná zapadat za horizont. Předposlední Jeřáb, do této chvíle poslušně stojící Burtonovi modelem ve vertikální stativu asi 50 m nad zemí, spatřiv tento pozemský jev, zmaten a dezorientován odlétá k nejbližšímu pedikérskému studiu Bolls & Bolls. Začíná se pozvolna zvedat jihovýchodní vítr. Hollewitzova zadní část zástěry se díky tomuto faktu nadzvedává nad jeho hlavu, takže nezasvěceným pozorovatelům by se mohlo zdát, že se blíží kostičkovaný cirkus s otevřeným hlavním vchodem. Zvěřinec protentokrát zůstává pro veřejnost uzavřen. Burton v těchto okamžicích cítí, že romantická slabost pozvolna odeznívá a začínají se vracet reálné myšlenky. Jerryho tučná očička podlitá uzenářskými pytli zaregistrovala nedaleko se povalující bezvládné tělo, obklopené labutím trusem. Samou zvědavostí přidává síly do šlapání, aby se přesvědčil o své nejnovější fata morgáně. Po upadnutí i druhé šlapačky se rezavý řetěz v návalu tlaku trhá a zamotává se do posledních dvou drátů zadního kola. Po této kolizi se cirkus bourá a skládá se do příkopu asi 3 m od Burtona. Nastalá reálie, která byla příčinou kolize dvou vlaštovek, ani návdavkem nepřipomíná Monetovu Snídani v trávě. Spíše výjev z Ďáblovy večeře. A to ještě zhola nepovedené. V ten okamžik – lépe řečeno pár vteřin po něm - Burtonova indispozice naplno odezněla a kostičkovaný cirkus snaživ se vztyčit hlavní stožár pod černobílým šapitó, začíná funět a smrdět. Po asi tříminutovém boji je dílo dokončeno a výjev dokonán. Burton, ležíc na levém boku, si podpírá hlavu a nevěřícně jí kroutí po shlednutí této příhody. Naproti němu na něho mžourají zpod hromady masa a železa malou dírkou v zástěře zakalené oči místního řezníka.

„Nazdar Burtone. Co si tady tak poleháváš na tý pomačkaný a ušpiněný košili? Děláš striptýz pro veverky?“ funí zhluboka uzenář a pokouší se na své bodré tváři vyloudit pokus o upřímný úsměv.

„Zdařbůh Jerry. Mám trochu volna, tak jsem se vydal na krátkou vycházku a …… a trochu jsem se musel natáhnout. Udělalo se mi malinko nevolno“ klidným hlasem odpovídá Burton.

„Jako od žaludku?“

„Ne, jako od srdce“

Jerry se pokouší vstát, ale nejde mu to. Zástěru má zapletenu do kola a po třetím pokusu to rezignovaně vzdává. Burton má přeleželou levou ruku, tak se ledabyle obrací na pravý bok a nevěřícně dál sleduje řeznické kousky. Rád by se tímto divadlem bavil, ale jelikož záchvat odezněl, jeho mysl vystřízlivěla realitou, zbývají mu oči jenom pro pláč. A bohužel v tento okamžik i pro koukání.

„A ty tu nacvičuješ co?“ prohodil směrem k cirkusu.

„Rozbilo se mi auto a vydal jsem se do Blocktownu pro střívka na klobásky. Zítra se žení mladej Rasken, tak mu připravuju pohoštění a došly mi ty střívka – dnes večer to musím mít hotový“

Jerry Hollewitz pochází z rodu řeznických profesionálů. Jeho otec byl řezník, jeho děda byl řezník, jeho praděda byl žonglér s kuželkami a jeho prapraděda byl řezník. Dále už wartenerská kronika obsahovala pouze ohořelé nebo silně zamaštěné listy, které se nedaly přečíst. Nebýt toho drobného pradědova úletu, který vnesl mírný stín na rod Hollewitzů, usmíval by se dnes Jerry od ucha k uchu. Postava typicky řeznických tvarů i rozměrů, bodrá tvář, umaštěná pleš a páchnoucí dech, ho předurčovaly v rodinné tradici pokračovat. A dle průměrného počtu žaludečních kolik v nejbližším okolí, nutno podotknout, že úspěšně. Povaha už tak řeznická nebyla. Občas přemýšlel, někdy nešidil a sem tam i pustil chlup. Spolu s Burtonem se seznámili před lety na základní škole. Váže se k tomu - málokterým lidem připadající jako nevtipná - následující příhoda. 4. května 1976 ve druhé třídě po skončení vyučování se Burton s Jerrym domluvili, že si zahrají fotbal. Sešli se na plácku za školou. Jerry v úhledně vyžehlených kraťasech a s blokem pod paží. Burton v trenýrkách s kopačkami na nohou a míčem v ruce. Celá schůzka skončila předpubertální rvačkou, když po třiceti minutách oba chlapci nedokázali odpustit jeden druhému nedorozumění, které se stalo. Jerry chtěl hrát slovní a Burton opravdový fotbal. Celý spor tenkrát kompromisně urovnal kolemjdoucí rehabilitovaný farář Ed Pinkerton. Do večera Burton trefoval zánovním kopačákem Jerryho blok, opřený o kostelní zeď a Jerry mu fandil slovy, začínajícími na m, s, v a o.

Při vzpomínce na tuto příhodu, se Burton rozpomněl na dětská léta a zažehl v něm zvláštní plamínek náklonnosti k Jerrymu. Najednou mu připadalo, že to je právě on, kdo by mu mohl nyní pomoci ve svízelné situaci. Zadíval se na Jerryho zvláštním způsobem, tolik evokující dobu marcipánových prasátek. Jerry ten pohled zaregistroval a na okamžik zapochyboval, zda-li Burton nezapadá do čtyřprocentní menšiny. Otřásl se tak, že z bílé zástěry popadalo samovolně pár černých kostiček. Jedna ze zad a dvě nad kapsou.

„Víš, Burtone, vypadáš nějak divně. Trápí tě snad něco?“ vychrochtal ze sebe ten dobrácký a technickými vymoženostmi nedotčený uzenář. Jeho pohledy těkaly z Burtona na Burtona a nazpátek.

„Mám problém, Jerry….. a velký problém…“ odpověděl Burton odevzdaným hlasem a naléhavost svého pohledu zesílil asi o 15 %.

„Dostal jsem se do průšvihu, kvůli kterému asi přijdu o můj milovaný srub“ pokračoval.

„Potřeboval bych kousíček štěstí, abych tomu předešel. Ale nějak se mi ho nedostává“

„Mně se teď nedostává těch střívek, a jak to tak vypadá, tak kvůli tady tý mojí bouračce je asi nestačím sehnat“, zadíval se smutnýma očičkama spráskaného psa na Burtona.

„Víš, Burtone,“ pokračoval Jerry „moh´bych ti věnovat kousíček zadní svíčkové, pravého bifteku, nějakou tu klobásku….. ale kousíček štěstí asi ne. Tomu se musí jít naproti – a né si tady polehávat po příkopech.“

„Asi máš pravdu Jerry. Omlouvám se ti za tu facku. Tenkrát, jak jsem ti jí natáh´kvůli tomu fotbalu“ kajícně se omlouval Burton.

„To už je promlčený, však je to nějakých třicet let…. ne?“

„Asi jo“ reagoval odevzdaně Burton.

„Víš co Burtone? Vstaň a pojď, zajdeme ve Warteneru na pár skleniček, abychom spláchli tu dnešní smůlu. Zvu tě na drink.“

„Hmm dobrá, ale musíš chvíli počkat, až si sbalím náčiníčko“

Jerry vrhl na Burtona nechápavý pohled a nenápadně na zlomek vteřiny přelítl Burtonův poklopec v očekávání velkolepé šou. Burton se nemotorně začal zvedat a přepečlivě skládat zašpiněnou košili do úhledného tvaru. Jeho pečlivost Jerryho fascinovala a ten na něho nevěřícně zíral s otevřenou pusou. Kolemletící masařka si jí spletla s otvorem ve stromě a vlétla dovnitř. V ten okamžik se Jerry probral, vyplivl jí a spustil:

„Víš co Burtone, jsem si vědom, že některý věci nechápu a nikdy nepochopím, ale tak tomu prostě je, že člověk nemůže za celý svůj kratičký život vědět všechno“ Během monologu se začal nemotorně zvedat a pokoušet se dát dohromady zbytky velocipédu. „Pochopím, že se někomu utrhne knoflík a spadne na zem“ pokračoval „Pochopim, že někomu ulítne z hlavy paruka, pochopim, že si někdo nečistí každej den zuby, ale víš co nechápu?“ vrhl nevěřícný pohled na Burtona.

„Ne, nevím.“ odpověděl Burton a pokračoval ve své činnosti.

„Nepochopím, když někomu za chůze spadne košile z těla přímo do medvědího lejna, a on namísto aby se jí snažil očistit a oblíct, tak jí skladá jak svatej obrázek Panny Marie….“

Burton na okamžik přestal ve své činnosti, zadíval se na Jerryho, pousmál se takovým tím zvláštním, severokanadským způsobem a cosi si zamumlal pod vousy, které si ráno oholil.

„Víš co Jerry? Nesnaž se všechny věci pochopit. Protože jsou některý věci mezi nebem a zemí, mezi řeznickou pistolí a vepřovou hlavou, mezi pusou a očima, který nám nikdo nikdy nevysvětlí. A myslím, že je to tak dobře. Páč kdyby všichni věděli všechno, tak bysme měli tak veliký hlavy, že by jsme ani neměli kde pást ovce….“

Jerry s pootevřenou pusou vyslechl Burtonovu odpověď a už se ani nesnažil v sobě nalézt střípky porozumění.

         Když se oba přivedli do jakés-takés provozního stavu, tzn. že stáli na svých nohou, dýchali a barvy jejich obličejů vykazovaly známky života, vydali se směrem k Warteneru. 

         Wartener je malé městečko, vzdálené asi tři míle od Wyomingského jezera. Většina ze tří tisíc wartenerských obyvatel nosí kostkované košile a v neděli chodí do kostela. Menšina zase pravidelně chlastá a chodí za prostitutkami. Procentuální podíl mezi těmito dvěma skupina nelze s přesností zjistit, protože hodiny na místní radnici nikdy nejdou úplně přesně.

         Když Burton s Jerrym dorazili do městečka, zapadli do nejbližšího baru „U Vočka“.

Než přišel číšník, Burton nenápadně pohlédl na hodinky a během chvilky si odpočítal zbývající čas majitele srubu. Do zítřejší osmé hodiny ranní, kdy má předat bratrům Lechtonovým malinkatou ruličku bankovek, omotanou zelenou gumičkou, zbývá čtrnáct hodin a sedmnáct minut. Lehce se orosil jako před něho dopadnuvší první Heineken. Burt kopal do sebe jedno pivo za druhým a Jerryho vyprávění vnímal pouze na padesát procent. Wartenerští ponocní troubili půlnoc a zhášeli svíčky na pouličních lampách, když hrabičky na konzumačním lístku začaly dosahovat třeboňských parametrů. Osazenstvo se hodinu a půl po půlnoci smrsklo na barmana, Burtona, spící toaletářku a vycpaného medvěda. Jerry se s Burtonem rozloučil těsně po půlnocí s tím, že jde shánět střívka k benzínové pumpě. Nad Wartenerem se v tu chvíli začal snášet drobný, podzimně nepříjemný déšť. Burt, opivněn jedenácti Heinekeny a třemi kořalkami, začal ve stále častějších intervalech sledovat hodinky a podupovat nervózně pravou nohou do rytmu „Smog on the Water“ od Deep Purple.   

Cigaret s jeho krabičky ubývalo nepřiměřenou rychlostí a pivní hrabičky se rozrostly do sedláckých rozměrů. Toaletářka v 0.47 sbalila svůj talířek s tržbou a odebrala se do místnosti s herními automaty. Barman unuděně přelešťuje dvoudecové skleničky a jukebox laxně dohrává I Want to Know What Love Is od Foreigner. Astmatická kukačka na ručně vyřezávaných hodinách z 19 století střízlivě ohlásila příchod druhé hodiny ranní. Temně rudé koberce před barem, nasáklé dennodenním přísunem nikotinových výparů, začaly nabírat nachový odstín. Zásoby třetinkových Heinekenů se začaly v barmanově lednici povážlivě ztenčovat.

„Dáte si ještě jedno?“ sípe prokouřeným hlasem barman směrem k Burtonovu boxu.

„Přineste mi, prosím, rovnou dvě“ odpovídá Burton unuděně. Alkohol na něho nezačal působit tak, jak by si v tuto chvilku představoval. Chtěl se povznést do výšin snů nad oblaka všedních starostí a alespoň na okamžik vymazat z paměti nepříjemné zážitky z poslední doby. V tu chvíli se rozpomněl, že má v náprsní kapse ubalenou mariánku a začal si pohrávat s myšlenkou její kombinace s dnes chladně nevrlými a nesympatickými Heinekeny. V podvědomí tušil tuponosnost této kombinace, o které kdysi slyšel z vyprávění budweiserovského Ramona. Po třech minutách ponurých myšlenek vytahuje amatérsky ubaleného jointa ze saka a připaluje si. Několik prvních poctivých šluků vyvrací jeho představy zrychlené popravy a v očekávání neočekávatelného se k údivu kolemsedících neviditelných hostů ve formě molekul nečistoty, nic neděje. Burt netrpělivě a kvapem šlukuje cigaretu a každý tento zlomek procesu prokládá poctivým srkáním vychlazeného piva. Temný dým, povalující se poctivě na plicích, je kovově těžký a Burtonovi připomíná dvě tříkilové činky. Po uhašení ohořelých konečků prstů, kvapem dotípává jointa do popelníku a očekává příchod Jesus Christus SuperStar, převlečeného do patnácti tisícových bankovek. Očekává marně. Dveře zůstávají zavřeny a nikdo nepřichází. Ve 4.16 se objevuje v ošoupaném plášti podomní prodavač ranních konvalinek a nabízí je Burtonovi, aby jimi obšťastnil vedle visící zakouřené záclony. Ten s díky a opruzeleckými grimasami odmítá a čeká dál. Po patnácti minutách se oblázky lehkého poblouznění mění na balvany těžké chiméry. Barová podlaha se začíná kolíbat po titanicku a obrázky na stěnách naklánět směrem doprava. Burtonovi připadá, že jeho loď do neznáma se začíná pomalu potápět a dehtová pole začínají klíčit. Během okamžiku se těžce orosil, barva obličeje získala nazelenalý nádech a srdce začalo bít trojnásobnou rychlostí. Biologické potřeby ohlásily příchod s nečekanou razancí a byly příčinou jeho zrychleného přesunu do místnosti s paňáčkem. Po rychlém seznámení se s veškerým vybavením této sympatické místnůstky, Burton neví, kam dřív skočit, kde postát, případně posedět. Ani jedna potřeba nebyla ochotna dát přednost druhé a třetí. Zdá se to neuvěřitelné a nepředstavitelné, ale začal vykonávat malou a velkou potřebu najednou spolu s vyměšováním zvratek. Naposled zažil takový druh pročišťování před jedenácti lety v kině při sledování polského thrilleru „Nůž ve vodě“. Rozdíl v tehdejší a dnešní situaci byl v prostředí a tepové frekvenci. Po dvaceti minutách této kůry předstupuje šouravým krokem před záchodové zrcadlo a nepřítomně sleduje obličej v něm. Pátravě zkoumá, zda-li ta tělesná schránka před ním ještě obsahuje život, či je to skelet trpící posmrtnou unylostí. Dle pohybů obličejových svalů a délky nehtů mu dochází, že ještě žije. Na toaletě strávil přesně padesátsedm minut. Po nabytí přesvědčení, že mu pro tento okamžik nezbývá nic jiného, než žít dál, se vydává na cestu k dalšímu životu. Zvláštní pocit přeživší smrti ho doprovází do svého dočasného boxového obydlí. Pohled na hodinky mu naznačuje, že čas zúčtování s bratry Lechtonovými se kvapně a neúprosně blíží. Ta predikce budoucí reality se zdá ale jiná, tak zvláštně očištěná od všech špinavých a vedlejších vlivů. Jakoby najednou pocítil zvláštní obrození a očištění od všeho šedého a špatného. Jakoby najednou ze sebe vyzvracel tu nedávnou prohru a vrátil život těm dvěma ondatřím mláďátkům. Jakoby všechny odstíny černé a šedé barvy jednou pro vždy vyškrtl ze svého života. Jakoby Jerrymu sehnal střívka na klobásky a Jeřáb se vrátil na své místo. Jakoby se chtěl vrátit do stavu romantického záchvatu a lehnout si opět do příkopu se svým štětcem. Burton vidí najednou všechno jinýma očima. Duševní - a vlastně částečně i fyzická - extrapolace jeho osobnosti proběhla během necelé hodiny v místnosti s paňáčkem. Jak zvláštní – ani nezná jeho jméno a tak rád by mu poděkoval, ale asi nikdy nebude mít tu možnost. Venku začíná svítat a trafikant od naproti otevírá krám. Je pět hodin a patnáct minut. Slunce pomalu vychází nad obzor a svými zlatavě žlutými chapadélky se mazlí s wartenerskými komíny.

         Burton platí útratu, bere si kabát a vchází na toaletu. Využívá barmanovy nepozornosti a právem obrozeného a s pomocí kapesního nožíku si přivlastňuje paňáčka, který mu změnil život. S vítězným pocitem ho opatrně vkládá do kapsy a odchází. Fyzicky zchátralý, ale duševně očištěný odchází z baru. Vnitřně smířen s brzkou ztrátou svého srubu a se smělými plány do budoucna si osvícenecky vykračuje ospalými ulicemi. Opilost, černé myšlenky a nechuť do života zanechal v té kouzelné místnůstce. Potkává pár zaběhlých psů a na konci ulice spatřuje postavu v šedém kabátu, která se vykymácela z velkého domu, na jehož průčelí problikává nápis „FAST DEATH“. Podle barevných neonů, prosvětlených oken a čtvrti, ve které se pohybuje, Burton tuší, že se jedná o hampejz nebo kasino. Druhá možnost je správná. Postava se opilecky podroušeným krokem vydala napříč ulicí přímo naproti němu. Asi patnáct metrů před ním se jen tak tak stačila opřít o pouliční lampu a z dáli to vypadá, že se taky vnitřně pročišťuje, pomyslel si Burton. Znenadání se na druhém konci ulice vynořuje černá luxusní limuzína a během okamžiku brzdí u lampy. Burton zcela zřetelně slyší dialog řidiče s elegánem, opřeným o sloup:

„Jsem tady pane, jak jste si přál“ prohodil otevřeným okýnkem řidič.

„Jacku, dneska mám po dlouhý době šťastnej den …… plus stodvacet“ chraplavým hlasem odpovídá rádobyelegán směrem k řidiči a vrávoravým krokem se odebírá na zadní sedačky automobilu. Burton zahlédl pouze zlatou sponu na kravatě právě pročištěného zřejmě milionáře. Řidič vystoupil, došel k zadním dveřím, zabouchl je a spolu se svým pánem během okamžiku zmizel v autě na druhém konci ulice. Burton se po této scénce začal odebírat směrem k domovu. Tedy ještě necelé dvě hodiny trvajícímu domovu. Míjejíc lampu, kde mohl proběhnout domnělý přerod, zahlédl malé hnědé pouzdro se stříbrnou sponou. Rozbušilo se mu srdce a zpotily ruce. Burton se rozhlédl a v mžiku toto pouzdro sebral ze země a strčil do kapsy. Nervózním a zrychleným krokem odkráčel do vedlejší ulice a zastavil se. Nedočkavě vyndal pouzdro z kapsy a rozepnul stříbrnou sponu. Rozechvělýma rukama vytáhl nevěřícně roličku zelených bankovek. Sedm pětitisícových a tři dvoutisícové bankovky přepočítával snad pětkrát. Spíš šestkrát. Nechápal, co se děje a štípal se do ruky, v utvrzení se, že nejde o sen. Opřel se o zeď a pomalu se sesul do podřepu. Zapálil si poslední pomačkanou cigaretu z krabičky a i když si to nechtěl připustit, do očí se mu začaly vkrádat pomalu slzy. Zadíval se na oblohu a hledal Jeřába. Kam se hrabe vosí hnízdo. Tohle mi ani Max neuvěří. Rozostřeným zrakem se podíval na hodinky. 6.39. Když přidám do kroku, tak to snad ještě stihnu, pomyslel si. Pochopitelně si mohl vzít taxi, ale tohle si chtěl užít a hlavně rozchodit. Na okamžik pomyslel na zásady poctivosti, ale při vzpomínce na luxusní auto a hazardérský styl života, zřejmě se neobrodivšího milionáře, na ně v mžiku zapomenul. Před čtrnácti dny sám zkusil hazard – a před okamžikem ho to ještě stálo a vlastně ještě doposavad stojí milovaný srubeček. Burton se vydal zrychleným krokem k Wyomingu. Za městem se z rychlého tempa ještě trošinku přeobrodil, ale pevné základy od paňáčka zůstaly nedotčeny. Hmatem zkontroloval jeho přítomnost v kapse a pokračoval spěšně dál. 7.24. Necelou míli před domovem uviděl v dáli ujíždějící Jeep. Byl to takový ten v plachtovém provedení. Zadní část plachty volně za jízdy plála. Burton zahlédl úhledně naskládané kanystry a uvědomil si, že popravčí četa si dává na čas. V 7.53 přichází zadýchán ke svému srubu. V ovzduší je cítit obrozenecká nálada, škodolibý humor a letecký benzín. Vedle něho je zaparkován Jeep a bratři Lechtonové nakládají prázdné kanystry zpět do auta. Jim Lechton, opřen o srub a hledající zápalky, zaregistroval jeho příchod a nenápadně sykl na bratra. Boční stěny srubu, králíkárny a půda kolem nesly znaky benzínového nasycení z asi dvaceti poctivých kanystrů. Vyřknout v tento okamžik nějakou jiskřivou myšlenku – všichni by se s největší pravděpodobností ocitli v mžiku v plamenech. Od bratří Lechtonů jiskřivé myšlenky celý život nehrozily a Burtonův mozek, podbarven celonoční kalbou, se vznášel na oranžových oblakách štěstěny.

„Copak tady chlapci nacvičujete? Připravujete hasičům oheň na opékání?“ snažil se Burton s lehce křečovitým úsměvem žertovat. I Max, laxně si v koutku na zápraží hrající se zbytky kostřiček ondater, poznal, že z jeho páníčka mluví strach, radost, překvapení a čerstvá kocovina.

„Přišli jsme si pro sázku, Burtone. A nikoho jsme tady nenašli. Tak jsme připravili exekuci“ prohodil nepřítomně směrem k Maxovi James.

„Ještě ti zbývají dvě minuty“ kontroloval čas dle svých hodinek Jim.

„Omyl, dvě a půl minuty, Jime“ oponoval Burton a mával rukou s hodinkami před bratry.

„Dobrá, dobrá, tak teď …… počkej, teď už dvě“ kompromisně uhlazuje v předvečer ohňostrojové slavnosti James lehce jiskřivý spořík.

Burton začal rukou prohledávat kapsy svého kabátu. Lechtonové si mysleli, že hledá bílý kapesníček, kterým si bude otírat slzičky při pohledu na zbytky doutnajícího krbu. Ten ovšem vytáhl suverénním pohybem z kapsy srolované tři pětitisícové bankovky a suše prohodil „Tady to máte Vy šmudlové a příště mi tu nedělejte takovej bordel! Kdo to teď tady má čuchat. Smrdí to tady jak ve vybombardovaný drogerii“ Jim převzal bankovky, nevěřícně zkontroloval jejich pravost pohledem proti slunci a kroutil hlavou. James začal kroutit nevěřícně hlavou o okamžik později, protože byl starší. Po minutě nevěřícného kroucení obou Lechtonovských hlav, bratři naskočili do Jeepu, nastartovali auto a kvapně odjeli.

Burton stojí před svým milovaným, částečně naimpregnovaným srubečkem a vychutnává si tyto pocity. Slunce již vyšlo nad jezero a Burton rozeznává v dáli letící malé hejno Jeřábů amerických. Reflexivně šmátrá po kapsách a nakonec vyndavá malou tabulku s dřevěným paňáčkem. V duchu mu děkuje a jde se vyspat ze špatného snu.                                    

A jaké z této povídky plyne ponaučení?

1) Je dobrý načasovat její dokončení maximálně do půlnoci, protože když skončíte ve čtyři hodiny ráno, tak druhý den v práci nestojí za moc;

2) Nikdy nevíte kdy a kde na Vás čeká kousíček štěstí.

Povídka ke stažení ve formátu PDF:

RamonEsteveZ-Kousíček štěstí.pdf (140,3 kB)