My Generation

Pocházím z  generace „husákových“ dětí. Narodil jsem se v severočeském Ústí nad Labem, ale vzhledem k místnímu podnebí  se moji rodiče rozhodli přestěhovat „někam na jih“. Zvolili malebnou vísku Rapšach a z dnešního mého pohledu to bylo jejich nejlepší rozhodnutí za posledních 50 let. Takže nejkouzelnější dětská léta jsem prožil na této krásné vesničce, v kraji plném pískoven, lesů a hvozdů. Byla to doba, kdy:  

 - Naše postýlky a hračky byly malované barvou, která obsahovala olovo.

 - Neměli jsme žádné – pro děti bezpečné – flaštičky na medicínu. 

 - Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole či koloběžce, neměli jsme helmy.

 - Pili jsme obyčejnou vodu z hadice (ti „movitější“ s Šumákem za 0,20 Kč) a ne z lahví. 

 - Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme si vždy hráli venku.

 - Klidně jsme se rozdělili o jednu flašku a pili s druhými, aniž by z toho někdo zemřel.

-  Několik hodin jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme s kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika zakončeních v pangejtu jsme ji domontovali.

 - Brzy ráno jsme si šli ven hrát, a přišli jsme domů teprve, až se venku rozsvítily lampy – a nikdo se nás nedovolával – žádný mobil při ruce!

 - Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, mobilní telefony, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!

 - Spadli jsme se stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo nebyl žalován po těchto úrazech. Byly to úrazy a nikdo nebyl vinen – jen my!!

 - Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.

 - Našli jsme si hry s tenisáky, klacky, a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík).

 - I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko.

 - Jezdili jsme na kolech bez brzd, chodili jsme domů k druhým kamarádům, tloukli jsme na dveře, vlezli jsme dovnitř a pletli se do řeči.

 - Někdo, kdo nebyl ve škole tak chytrý, musel opakovat ročník.

 - Na pískovně jsme skákali do neznámých děr, hráli jsme si na vojáky a řešili, kdo bude Němec a kdo Rus.

Počátkem 80. let (tj. v době rašící puberty) jsme z rozhodnutí rodičů „přehnízdili“ do „velkoměsta“ Českých Budějovic. Z vesnického „děcka“ jsem se musel naráz „převekslovat“ na městskýho týpka. Nebylo to lehké, ale musel jsem se s tím srovnat. Naštěstí jsou „Budějky“ překrásný město, kde jsem prožil 27 let a nikdy nedám na ně dopustit. V polovině první dekády nového tisícročia jsem se z pracovních a „psychologicko-očistných“ důvodů vydal do Práglu, kde hnízdím dodnes. PS: Zavřít vočička bych si přál v Barceloně…