Take It Easy
Milióntina vteřiny
Ranní mlha se pomalu ztrácí. Město se probouzí do víkendového dne. Deštivého a uplakaného. Rozespalé postavy, narychlo oblečené do všedních svršků, se mátožně plouží po náměstí. Obchodníci pomalu vynášejí stojany se zbožím před své obchody. Podzimní plískanice nevyluzuje úsměvy na jejich tvářích. Nevyluzuje ho ani na tváři Romana. Snaží se nepřekážet kolemjdoucím a pomalou chůzí prodlužovat ten slastný okamžik. Okamžik nasávání atmosféry sobotního rána. Rána ve městě, které má tak rád. Ve městě, kde toho tolik prožil. Začíná drobně pršet. Kapky deště pozvolna smývají z náměstí zbytky pátečních flámů. Pozůstatky minulých dní, měsíců a let. Kraťounký záblesk slunečního svitu velí k novému dnu. Hodiny na Černé věži ukazují sedm třicet. Romanovo kroky směřují k malému krámku, zapadlého na konci západního podloubí. Cigaretám a novinám v duchu děkuje za prožití tohoto sobotního rituálu. Bere za kliku a ……….
……… Černočerná tma. Zlomeček kosmického času se prohnal jeho pravou hemisférou. Leží uprostřed cesty. Obyčejné vesnické cesty. Všechno je jiné. Hlava je prázdná. Tak neskutečně prázdná. Nemotorně vstává a pomalu se rozhlíží. Pichlavá bolest hlavy omezuje jeho vnímání. Neví kdo je, kde je a kdy je. Nalevo od cesty se tyčí vysoký, dobou ohlodaný kostel. Domy za kostelem jsou nalepeny jeden na druhém. Jednopatrové, obyčejné baráky, jejichž omítky evokují socialistickou dobu. Píchne ho u srdce. Nechápe souvislosti. Snaží se vzpomenout, co se stalo. Co ho přivedlo sem, doprostřed malé vesnice v rozpuku léta. Vzpomínky se nevynořují a logické myšlení je rychlým sledem událostí ochromeno. Z dálky slyší dětský, energií nabitý křik. Ohlíží se a vidí tři školáky, pomalu se přibližující jeho směrem. Školní tašky, zavěšené na zádech mu připomněly, že ztratil pojem o čase. Stříbrné hodinky na ruce značily sedm čtyřicetpět. Děti jdou do školy, pomyslel si. Po nevelké návsi projel rozhrnčený Robur. Svým nepřeslechnutelným čtyřtaktem dával všem najevo, že právě zavezl vesnickou prodejnu čerstvým pečivem. Trojice školáčků se rychle přiblížila. Na návsi zastavil modrý, barokně oblý autobus. Z otevřeného chřtánu se vychrlila hejna školáků. Z jejich štěbetání a veselé nálady Roman usoudil, že se blíží konec školního roku. Vzpomněl si na své dětství. Nikdy jindy takhle zvláštně veselé děti nejsou. Nechápe nic. Zkusím něco zjistit u těch dětí a vydal se jim naproti. Cestou se snaží rukou nahmatat v bundě krabičku cigaret. Vytahuje prázdnou a pomačkanou od červených Máček. Hlavou se prohnal záblesk. Záblesk trafiky a …….. a prázdno. Málokdy se mu stávalo, aby neměl u sebe alespoň pár cigaret. Je to divné, pomyslel si a přiblížil se ke trojici nezbedných školáků. Plátěné sáčky s přezůvkami, visící na školních brašničkách, mu začaly napovídat. Střely vzpomínek začaly samovolně vyprazdňovat svůj zásobník do černočerné tmy. Taky chodil do školy. Do vesnické školy. Taky chodil s brašničkou na zádech. Taky nosil zavěšený plátěný sáček. V něm tenisky na tělocvik a do družiny. Zvláštní pocit u srdce ho na okamžik ochromil.
„Ahoj kluci! Jdete do školy?“ prohodil na kolemjdoucí trojici rošťáků.
Ani jeden z nich nereagoval. Prošli kolem něho a bez sebemenšího náznaku reakce pokračovali v cestě. Ohlédl se – a vydal za nimi. Nechápal to. Předešel je a postavil se jim do cesty. Nereagovali. Nezpomalili a ….. a prošli jim. Zůstal stát ochromen a v šoku. Po pár vteřinách přeběhl k další skupince. Parta odhadem čtvrťáků ho minula – opět bez jakékoliv reakce na jeho přítomnost. Snažil se racionálně uvažovat a zhodnotit situaci. Vzpomínky začaly přebíjet racionalitu. Podíval se na hodinky. Sedm padesátpět. Davy dětí se hrnuly do základní školy. Ta byla asi padesát metrů od kostela uprostřed topolového stromořadí. Octl se ve vzduchoprázdnu a uprostřed časoprostoru. Začal se třást. Slunce jasně ozařovalo celou náves. Rozhlédl se znovu kolem sebe. V dáli upoutal jeho pozornost text na velké propagační tabuli. Červený nápis „Splněním cílů VII. pětiletky přispějeme k budování trvalého míru“ ho zmrazil. Srdce se na okamžik zastavilo. Ne – to není možné, problesklo mu hlavou. To přece není možné! Nevěděl sice co, ale tušil, že se událo něco mimo rámec jeho vnímání. Kohoutek dalšího přídělu vzpomínek byl právě uvolněn. Ten nápis vídával. Vídával ho často. Vídával ho každý den. Každý den, když šel do školy. Do této školy. Polil ho studený pot a posadil se na lavičku před kostelem. Ne – to není možné, pomyslel si. Asi jsem se zbláznil. Kdybych se ale zbláznil, tak jsem v léčebně a nejsem uprostřed vesnice v polovině sedmdesátých let! Shluk myšlenek a vzpomínek vytvořil smrtící smyčku v jeho hlavě. Nejsem uprostřed vesnice, kde jsem …….. z uvažování ho vytrhla projíždějící IFA na nafouklých balonech. Závan čerstvé siláže ho začal utvrzovat o tom, co ho okouzlovalo a zároveň děsilo. Na chodníku před kostelem spatřil babičku. Žena kolem sedmdesátky s šátkem na hlavě a se síťovkou v ruce, se ubírala směrem k samoobsluze. Socialistické samoobsluze.
„Dobrý den, babi“ řekl zvýšeným hlasem k ženě.
Ta kráčela dál. Svůj pozdrav opakoval. Snažil se ji opatrně chytit za ruku. Ta prošla její paží. Bez sebemenšího náznaku dotyku. Začal na ni řvát, čím dál, tím víc. Babička si cupitala bez povšimnutí dál. Pocity bezmoci jím otřásly. Začal si fackovat tvář a křičet ze všech sil. Vesnice si žila dál svým životem bez jakékoliv změny. Bez přijetí vetřelce. Neexistoval. Pocity děsu a euforie se začaly mixovat. Klid Romane. Klid. Pomyslel si a vrátil se na lavičku před kostelem. Zkus na chvíli racionálně uvažovat. Chtěl plakat i smát se. Pocity neexistujícího člověka se velice těžko popisují.
Jestli jsem ten, kdo si myslím, že jsem, jestli jsem tam, kde si myslím, že jsem a v době, ve které si myslím, že jsem, tak……… Bál se na to pomyslet. Mrazení v zádech a propocená košile ho donutily dokončit myšlenku. ……. Tak jsem…….. Ne, to není možné. Romane, to není možné. Opět si profackoval tváře. V ten okamžik věřil, že se profackuje do reality. Vstal a s pocitem strachu se vydal směrem ke škole. Ke své milované školičce. Míjel vesnickou nástěnku a zahleděl se do prosklené vitríny. Ručně, úhledně napsaná zpráva informovala o schůzi baráčníků dne 25. 6. 1977 od 19 hod. na místní rychtě. 25. 6. 1977 – čísla mu začala tancovat před sítnicí. 25. 6. 1977. Mžitky před očima vystřídala netrpělivost a strach z následujících okamžiků. Po několika minutách došel před školu. Už si byl jist. Jist svou vlastní šíleností. Věděl kdo je, věděl kde je a věděl v jaké době je. Věděl to a nechápal zároveň. Ocitá se na vesnici, kde prožil nejkrásnější okamžiky svého života. Stojí před školou, která začala psát první zápisy do jeho vědění. Nachází se v době dávno zapomenuté. Několik okamžiků váhá, jestli má vstoupit. Má sevřené hrdlo, mrazení v zádech a slzy na krajíčku. S velkým sebezapřením nezačíná plakat. Bojí se porušení rovnováhy. Té křehké rovnováhy. Pomalu a váhavě vstupuje dovnitř. Vpravo dveře do družiny, vlevo do knihovny. Vše se mu vybavuje s až geometrickou přesností. Náhle a naráz. Zvláštní atmosféra studených chodeb a kamenných schodů v něm vyvolávají pocity melancholie a dětského štěstí. Vydává se do prvního patra. Opět pomalu a váhavě. Naproti schodům jsou dveře do první třídy. O pár metrů nalevo do druhé a naproti do třetí. Na chodbě jsou slyšet zpoza všech dveří tlumené hlasy dětí. Pocit očekávání, děsu a radosti zároveň Roman nikdy nezažil. Intuitivně se vydává doleva. Doleva ke dveřím druhé třídy. Stojí před nimi. Po tvářích mu začínají stékat slzy. Celou věčnost tam stojí a pláče. Cítí slanou příchuť v ústech. Roztřesený, se zalitýma očima, plnýma slz, váhavým krokem vstupuje vpřed. V okamžiku se mu mění svět. Stojí před třídou plnou druháků. Nalevo od něho stojí paní učitelka Havlová v upnutých kostkovaných šatech a vykládá. Jen z povzdálí registruje smysl jejích slov. Nikdo ho nevnímá. Neexistuje. Sbírá zbytky sil a zahledí se do lavic. Malých dřevěných lavic. Čím dál tím hustější proud slz mu znepříjemňuje výhled. Začíná se zajíkat. Bojí se toho a chce to zároveň. Vidí Zdenu, Jardu, Janu, Radka. Vidí všechny. Na svém těle cítí jeden pár dětských očí. Z předposlední lavice vpravo na konci třídy. Pláč se mění v řev. Ty dětské oči ho propíchávají skrz naskrz. Cítí to šestým smyslem. Nemůže najít zbytky odvahy se tím směrem zahledět. Malej Petr vstává a jde k tabuli řešit početní úlohu. Pár očí zůstává osamocen. Roman se váhavě začíná otáčet směrem vpravo dozadu. Trvalo to asi miliontinu vteřiny a celý život zároveň. Spatřil tisíc čertíků v dětských očích. Spatřil pravdu. Spatřil svůj život a……..
…….. Ostré bílé světlo. Sucho v ústech a prudká bolest zad.
„Pane Müller, proberte se….“ Cloumá jím kdosi. Roman pomalu otevírá oči. Ostrá zář bodavého světla mu znemožňuje rozhled. Bílé siluety se nad ním sklánějí a cosi nesrozumitelně mumlají.
„Kde jsem, kdo jsem?“ dostal ze sebe zcela vyčerpán. Mužský rázovitý hlas zní nemocničním pokojem „Dnes ráno jste nám zkolaboval na náměstí. Zřejmě nějaká srdeční slabost…“
Roman se snaží vnímat smysl doktorových slov.
„Byl jste 30 minut v bezvědomí. Necháme si Vás tady tak tři dny na pozorování a když budou výsledky v pořádku, tak Vás pustíme domů.“
Doktor i sestra odešli z pokoje. Zůstal sám v prázdné místnosti. Mozaika byla sestavena. Je tohle možný, Pavlí? Pomyslel si. Otočil se pomalu na levý bok a začal tiše vzlykat.
Povídka ke stažení ve formátu PDF:
.jpg)
